Tak přesně o tom jsem včera psal. Zpráva o úmrtí druhého pacienta v havířovské nemocnici zní:

„Pro jeho záchranu nemocnice udělala vše, ale pomoci mu už ani specializovaná intenzivní péče nedokázala. Pacient měl totiž rozsáhlé nádorové onemocnění s pokročilými metastázami do dalších orgánů. Nákaza koronavirem jeho smrt, bohužel, uspíšila,“ sdělila mluvčí.

A teď se bez emocí zamyslete nad tím „bohužel“. Co jiného než další a další trápení končící za čas samozřejmě smrtí, by jej čekalo? Jakou další agresivní léčbu by mu zdravotnictví poskytlo, aby prolongovalo jeho trápení? Mimotělní oběh?

Ostrá debata o hranicích agresivní a paliativní medicíny, o které nikdo nechtěl slyšet, nás ještě čeká…

V Itálii ročně umírá 650.000 lidí (země má 60 miliónů obyvatel), to je asi 1800 lidí denně. Z těch úmrtí za den téměř 650 lidí zemře na choroby kardiovaskulárního systému a téměř 500 na zhoubné nádory.

Průměrný věk pacienta zemřelého „na Coronavirus“ nebo „s Coronavirem“ je 79,6 roku.

V Itálii se totiž nerozlišuje mezi mrtvými "na" koronavirus a "s" koronavirem. Zatím ze zkoumaného vzorku vyplývá, že asi 1 % zemřelých nemělo jinou vážnou chronickou přidruženou chorobu, ze zbytku mělo 25% jednu, 25% dvě a 49% tři a více vážných chronických chorob.

Myslím, že spousta rodičů nyní ocení starý americký vtip sestávající ze dvou telegramů:

Blizi se tornado. Stop. Posilam deti. Stop.
Posilam deti. Stop. Posli tornado. Stop.