(1) To si uvědomíte leckde, ve Výmaru ovšem se vší intenzitou citů a myšlenek. Procházíte ulicemi a máte pocit, že tam za tím rohem ho musíte potkat, ačkoliv jeho fyzické bytí se skončilo před sto třiaosmdesáti lety.

O kom že řeč? Jaké že jméno muže nahlížejícího jsoucno zrakem umělce, zrakem politika, uctívače přírodních věd i technických vynálezů, prostě všeho, co od lidí a od ostatní přírody pochází?

Přece Goethe. Kdo by to glorifikované jméno-pojem neznal? Johann Wolfgang von Goethe.

V době, kdy mu bylo už přes osmdesát a kdy se dozvěděl, že v Anglii vyzkoušeli první kilometry železnice, zasnil se: „Chtěl bych žít alespoň dalších padesát let, abych viděl, jaké vynálezy lidstvo objevilo.“

Po čase, to už dějinná veličina ducha nebyla fyzicky (jen fyzicky) přítomna ve vezdejším světě, procházela železnice i slavným Výmarem a další desetiletí nato odtud až k místu, kde Goethe trávíval hodiny oddechu. Pod vzrostlým dubem, známo nám.

Dobře, že se těch sedmi kilometrů kolejnic nedožil… Kde on sbíral podněty, nápady a inspiraci, tam nacisté postavili tábor. Byl to tábor koncentrační. Vědoucí si pamatují jeho jméno stejně dobře jako jméno Goethovo - Buchenwald.

(2)
Léta Páně 2015. Sedm kilometrů od Výmaru stojí památník Buchenwald. Do řeči tady není vůbec nikomu. Intenzita citů a myšlenek způsobí, že se vám zatají dech z utrpení, které vyvstává před očima. Zprostředkovaně vyvstává, ale zkuste si jen představit mezi zuboženými dětmi, které se těsnají u ostnatého drátu, robě z ulice, v které vy žijete. Blonďatý hošík vpravo má vyhaslé oči, jaké nemívají ani znavení starci. Na jiné fotografii stojí Stefan. Krátce před fotografováním nejspíš plakal, Stefan Jerczy Zweig. Pátrejte v jeho tváři, všimněte si držení těla – toto čtyřleté stvořeníčko je ztělesněním nedůvěry. Ztracená plť unášená peřejemi. Nahý mezi vlky Bruno Apitz věděl, jak nejpřiléhavěji pojmenovat román výčitku. Román svědomí.

(3)
Kdybychom měli karikovat čas v podobě člověka, zvolili bychom jistě desítky podob. Podle okolností. V Buchenwaldu by se v bloku kreslíře objevil pravděpodobně drsný kolohnát. Vždyť tu v každé hodině zela díra nejistoty a den se rozrůstal do nekonečnosti.

„Ten s vlajkou jsem já. A fotografie, ta je z buchenwaldského prvního máje devatenáct set čtyřicet pět. To už byl tábor osvobozený.“

Vždycky uctíváme dva časy: svého mládí a mládí našich potomků; ten druhý ovšem více. První byl pro nás samozřejmostí. A u vchodu do krematoria stojí váza se žlutými slunci květů. Neštěstí obětovaných nepotřebuje zvláštní proklamace. Zvláště ne obětovaných ctnostných. Je to přece právě ctnost, která dotváří podobenství lidskosti. Co že na to potomstvo? Hle. Tato žena, jíž dech hořkne v ústech! Skloní se pro slunce květu, které sklouzlo na betonovou plochu dvora. Vsune slunce do vázy -, a kdekdo je rád, že to udělala. Opravdu jsou chvíle, kdy si lidé dokonale rozumějí, a přitom neřeknou slova.

(4)
Zase opakovaná hypotéza: Vesmír se rozpíná, aby se nakonec opět smrštil. Ale otcem času a života zůstává buď jak buď. Čas je bezmocný. Ovšem život … Život člověka? Goethe chtěl žít ještě padesát let, aby viděl, jakých vynálezů lidstvo dosáhlo. Kdyby žil celé stovky let, třeba by uviděl, že v tamtěch cípech kosmu stavějí jakousi rychlodráhu. (Také jedna hypotéza.)

Ctnost potřebuje těch tisíc let.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami