Takovou schopnost mají prózy Kutač vltavínů, Povídka z Plání, Komandante a Povídání o řece, rybách a lidech, vyprávěných poprvé kutačem vltavínů domorodcem Václavem, kdysi havířem v Karviné, nyní ve snovém prostředí Pošumaví rybářem, myslivcem, hledačem a prodejcem vltavínů, až do Prahy rozvážených.

Už tak nevšední příběh dějově zbohatne, když u vrátek stane neznámá, záhadná žena a on ji přese všechno to pozve do stavení. Co víc - nechá u sebe Kateřinu bydlet. I vltavíny spolu nasbírají.

Po čase Kateřina z kraje mokřadů a niv zmizí stejně záhadně jako se v něm objevila a bodrému hostiteli na revanš pošle takový obnos peněz, že se z toho Václavovi tají dech. Ovšem zůstane svým - on a jeho čtyřnohý společník se opět potulují po zákoutích krajiny.

To v Povídce z Plání je vypravěčkou víla, která "spatřila světlo světa na pláních pod Roklanem". Vyprávěný děj je zasazen do krajinné lokality Pláně a jejího okolí. Třebas jen teoretičtí znalci, či jen znalci-čtenáři mají potuchy a povědomí o Černé hoře, Černém potoku, pramenu Vltavy, Zdíkovu...

Politicko-společenský vývoj dospěl do druhé sv. války a do doby poválečné. Povídka končí znovu na Pláních a "zas už se tu dějí věci. Po Kvildě se prohánějí auta, voní kafíčko se šlehačkou, čekají nastlané podušky".

Pro tvoji důkladnější představivost: Na Pláních se potkáš s dřevorubci i skláři, cestu ti zkříží Marinchen z dolní chalupy ..., jindy Sepp hamerník, a minout se nemůžeš s Janem Barvířů, prodělavšího na frontě první světoválečný běs, když domů na Šumavu se pak vrací přes dálný Vladivostok...

Apropos. Ještě zdánlivý detail:"V Honzíkově domě byly postele nastlané těmi nejbělejšími poduškami. Rády v nich o prázdninách spávaly rodiny pražských kamarádů z legií. Namluvil si dceru Marinchen z dolní chalupy, co uměla tak pěkně malovat na sklo. Moc pořádné děvče, z moc pořádné rodiny."

(Toť polovina z úhlů náhledů Bohumila Rady. V knize jsou ovšem ještě další.)

Hlavními postavami prózy Komandante jsou pytlačící chalupník Josef Vrátný a jeho manželka Anna, Josefem zvaná Komandant.

Vypravěčem tentokrát je sám autor. Ten přivede k chalupě manželů Vrátných pár šejdířský, naoko se zajímající o nákup bylinek - ona je pětačtyřicetiletá restaurátorka obrazů, on čtyřicetiletý kameník. I letos pracují na zámku jako už vloni, kdy (říká kastelán) "začamrali nějaký věci z depozitáře". Letos si za své oběti vyhlédnuté k obelstění vybrali Josefa s Annou. Těm však dobře poradila jejich vlastní duchapřítomná prozíravost.

"Řeky se totiž nerodí u pramene, řeky se rodí v srdci. Ne, že by mne přímo kolíbala. Musel jsem udělat nějaké ty krůčky, abych ji mohl spatřit. Stužku, zamáčknutou do těsného sevření skal. V zářezu do krajiny mírné, zvlněné jen do povlovných návrší. Tam, pod Novým Dvorem, jsme šli cestou. S maminkou, dolů svahem. Chalupy na obou březích že jsou Hladná, pověděla mi, když mne vzala do náručí. Na louce kvetly vstavače. Čtyřleté dítě má příliš málo rozumu, než aby nevztáhlo ruku a neutrhlo. Zato má paměť. Do dneska vidím ten obrázek, který už nemůže nikdo znovu objevit. Domky na břehu, cesta, které se říkalo šífařina, pramice.

Tehdy se ve mně zrodila ta touha. Vídat ji znovu a znovu. Tahal jsem maminku za ruku, když jsme opět vyšli do louk... A ukazoval dolů svahem, k řece," začíná své vyprávění hoch, bezmezně milující řeku Vltavu.

Chlapec vyspívá a řeka metr po metru s ním. Oba vprostřed krajiny, kterou si z roku na rok přizpůsobuje civilizace.

Místy až lyrický jazyk Jihočeských povídek a povídání a s ním takřka pohádková konstrukce dějů a obrazů z přírody i mezilidských vztahů, to vše jakoby zarámovalo ilustrátorské kumštýřství Augustina Lišky.

A tak po románové prvotině Pachtění (2006) a po románu pro ženy Nenapravitelná učitelka (2007) jsou to - sesterské knižní svazky - Jihočeské povídky a povídání (2008) a Jiné povídky a povídání (2010), čím vrcholí Radova literární tvorba prvního desetiletí nového věku.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.