Dokonce, ani jistě přes stovku poslanců, jsem nikdy za celá léta neslyšel veřejně ani pípnout. To nechtěli, nebo nemohli? Nebo nebyli schopní?  Jak to, že to paní ombudsmann  i s celým lidským aparátem nenapadlo řešit?  Vždyť to je totální diskriminace všech obyčejných Čechů. Vždyť za hájení obyčejných lidí bere nejen ona, ale i celej její aparát takový prachy. Tak - za co je berou?  

Zamlada jsem dělal též v letních měsících plavčíka na veřejném koupališti.  Když bylo hezky, tak na koupališti byly i stovky návštěvníků. Hodně maminky s dětmi. Bylo to jediné koupaliště pro celou čtvrť  Přicházeli tam i teenegři Romové. Tenkrát jich bylo méně. Tak jsem znal od vidění  Romy z Nuslí, Vršovic a Strašnic. Na koupaliště chodili mladí i školou  „povinní“  tak ve třech. Koupání je nezajímalo. Vždy se v přeplněném koupališti utábořili vedle někoho, kdo tam byl sám. Když odešel do bazénu plavat, tak mu odklonili všechny peníze a cennosti, co měl v tašce nebo v kapsách. Pak se přemístili o dvacet metrů dál. K další své oběti. A tak, celou otevírací dobu. Jednou tam přišly asi komplet celé rodiny. Taky dospělí, asi třicet nebo čtyřicet let. Šli pod sprchu, pak se namydlili a šli to spláchnout do malého bazénu. Toho pro malé děti. Asi stovka maminek šla do vrtule.  Žádný z Romů nikdy nerozuměl jediné slovo česky.  

I při sebejednodušším pokynu plavčíka. Vždy odpovídali – nerozumím. Též nezapomenu na jejich ántré v bance. Přišla starší žena, asi se na něco zeptat. Mezitím houf dětí, který s ní dorazil, se vrhl ke stolkům pro klienty. Protože propisky pro klienty byly na řetízcích, tak vyšroubovávali náplně. Když se ředitelka  pobočky dozvěděla, že náplně chybí, tak dostala záminku pro amok a nepříčetně řvala na ostrahu, že nic nedělá a ona si bude stěžovat na jeho velitelství. Uklidnila se teprve, když vyzunkla půl lahve vodky. Tím také uzavřela své, toho dne čtyřhodinové, působení ve své pobočce. Jediný můj kolega s ní vyšel. Tento chlapec mohutnějšího vzrůstu, když ji poprvé viděl, tak ji hned řekl, že má dobrou figuru. Laik by se mohl domnívat, že vážená paní ředitelka od tohoto okamžiku před ním prchala. On taky vypadal jako hladový vlk. Osobně neznám jediného člena ostrahy, který by se dokázal za svou, bytˇ tříset hodinovou měsíční mzdu slušně živit. Pro zajímavost: Jeden z ředitelů pobočky byl též toho názoru, že je- li v bance vrátný, nemusí tam být ředitel.

Jestliže se někde, jednomu Romovi nezamlouval obsah řeči nějakého Čecha, tak bych tím vinil především jeho překladatele, ( byť třeba i soudního znalce), z Rumčeštiny do Romčeštiny. Kdybychom měli, po vzájemných nedorozuměních, vždy jedné straně dávat vyznamenání za „její pravdu“, potom by stát na těch vyznamenáních snad finančně vykrvácel.

Když jsem hlídal v jednom obchodě na předměstí, tak jsme tam znemožnili jednomu Romovi odklonit tašku s potravinami. Policie jenom pak zkontrolovala, že není celostátně hledaná osoba. Dál nic. Jako mrtví brouci. Pak se dostavil asi padesátiletý Cigoš a vysvětloval nám, že až půjdem večer domů, tak nám všem vyloupou oči. Večer po deváté se všichni zaměstnanci obchodu přes park ubírali k zastávce autobusu společně. Se strachem. Obzvláště dívky ze Slovenska, bydlící v daleké ubytovně.

Faktem zůstává, že to byl jediný Rom v mém životě, co uměl obstojně česky. Přesto svůj výklad doplňoval názornými posuňky.