Nový plán je v tomto směru mnohem dalekosáhlejší. Jeho úspěch ale zdaleka není jistý – a především – jeho osud nemá centrální banka ve svých rukou. 

 

ECB bude v případě potřeby nakupovat státní dluhopisy, a to dokonce bez jakéhokoliv limitu, může za ně tedy teoreticky utratit neomezené množství peněz. To je první podstatný rozdíl oproti starému dluhopisovému programu. Ten byl od začátku koncipován jen jako velmi omezený a i to byl jeden z důvodů, proč zkrachoval.  

 

Jsou tu ale i další rozdíly: banka se nyní vědomě zříká statutu přednostního věřitele. V případě platební neschopnosti dané země by tedy přišla o část svých peněz úplně stejně jako soukromí investoři. To má velký význam, protože nadřazený statut banky odrazoval ostatní hráče na trhu od investic do dluhopisů periferních zemí.  

 

Nejdůležitější změnou je ale tak zvaná kondicionalita. Evropská centrální banka začne dluhopisy nakupovat jen za podmínky, že o to konkrétní země požádá a v rámci toho se zaváže k hlubokým ekonomickým reformám. Pomoc tedy má přijít ve formě něco za něco.  

 

Tato přednost programu je ale paradoxně i jeho největší slabinou. Je totiž otázka, do jaké míry je takováto kondicionalita důvěryhodná. Představme si situaci, kdy úroky u italských dluhopisů vystřelí nahoru, země slíbí reformy a úspory a ECB začne dluhopisy nakupovat. Pak se ale v Itálii, třeba po demokratických volbách, dostane k moci vláda s jiným programem, a ta přestane reformní program dodržovat. Co pak Evropská centrální banka udělá?   

 

Její šéf Mario Draghi tvrdí, že v takovém případě nákupy ihned ukončí. Jenže to není příliš věrohodné tvrzení. Takový postup by totiž vedl k tomu, že by italské úroky okamžitě vyletěly do závratných výšek. Dovolila by si pak ECB skutečně riskovat paniku na trzích, italskou platební neschopnost a možný konec eura? Je tedy dost pravděpodobné, že by banka byla spíše chycena do své vlastní pasti. Zkušenost totiž ukazuje, že k reformám dokáže země přinutit jen tlak trhů. Pokud ho ECB svými nákupy zmírní, politici velmi často na své sliby zapomenou.  

 

Tím nemá být řečeno, že je nový program nákupu dluhopisů od základu špatný. Nedá se dokonce ani jednoznačně říct, že je ilegální, jak tvrdí část odborné německé veřejnosti nebo že automaticky povede k inflaci. To ukáže až čas. ECB bude své nákupy sterilizovat, což znamená, že z trhu stáhne stejný objem likvidity, kterou investuje do nákupu dluhopisů. Nevydala se tedy cestou prostého tištění peněz jako americká centrální banka FED nebo britská Bank of England.  

 

V posledku to ale nebude Evropská centrální banka, kdo o úspěchu tohoto plánu rozhodne. Nikdo, ani šéf banky Draghi netvrdí, že z Frankfurtu vzešel definitivní plán na ukončení dluhové krize. Nic takového v silách ECB není. Banka pouze může z ohrožených zemí sejmout dusící tlak trhů a dát jim prostor k tomu, aby své hospodářství zreformovaly. Příkladem může být Španělsko, jehož problémy nezpůsobila rozhazovačná státní politika, ale bankovní krize a příliš vysoké dluhy soukromého sektoru a domácností. Korekce těchto nerovnováh potrvá roky, ale pokud se k ní Španělsko odhodlá, důvěru trhů může celkem rychle získat zpět. Otázkou ale je, jestli se politici do něčeho takového pustí nebo se jen s úlevou schovají za závoj, který jim teď Evropská centrální banka poskytla. Pokud dojde na druhou možnost, dluhová krize se brzy opět vyhrotí.