Ale stejně to bude s restitucemi napjaté, jelikož není tak docela jisté, jak se zachová skupinka kverulujících občanských demokratů – například bývalý předseda poslaneckého klubu Petr Tluchoř a dřívější šéf celopražské ODS Boris Štastný. Otazník visí také nad postojem exprimátora Pavla Béma.  

Přičemž pokud by zákon vláda nedokázala prosadit, zřejmě by se přiblížil její konec, i když s předčasnými volbami by bylo třeba po podzimních krajských a senátních vyčkat asi až do jara. A kdybychom věřili některým fámám, pak by ale k zániku Nečasova kabinetu mohlo paradoxně přispět naopak definitivní přijetí zákona, čímž by totiž svůj hlavní cíl v tomto období splnila TOP09 amohla z koalice odejít. Což je ale přece jen spekulace.  

A i když sněmovnou zákon napodruhé projde, ještě jí ho může vrátit prezident. Ten má sice s největší, tedy katolickou církví podstatně lepší vztahy od chvíle, kdy se stal její hlavou Dominik Duka, ale pro restituce vůbec Václav Klaus nikdy příliš nehoroval. A ve věci vyrovnání státu s církvemi nyní požádal premiéra a předsedu ODS Petra Nečase i šéfy dalších vládních stran Karolínu Peake i Karla Schwarzenberga o záruku, že se nepůjde před únor roku 1948.  

„Došlo-li by k prolomení této časové hranice,“ říká prezident v dopise, který je k nahlédnutí na jeho internetových stránkách, „zákon o církevních restitucích by daleko přesáhl problematiku narovnání vztahů mezi státem a církvemi a stal by se precedentem s těžko předvídatelnými důsledky pro majetkové nároky třetích osob z naší země i ze zahraničí vůči našemu státu. Otázku nezpochybnitelnosti majetkových poměrů tak, jak se u nás utvořily po druhé světové válce, jsem jako předseda vlády i jako prezident republiky vždy považoval za zásadní pro mezinárodní postavení i vnitřní stabilitu naší země. Ve dvoustranných vztazích s našimi sousedy i v závažných mezinárodních otázkách současnosti (např. Lisabonská smlouva) jsem zajištění a ošetření této priority věnoval prvořadou pozornost.“ A Klaus končí: „Vaše ujištění považuji pro sebe za zásadní pro eventuální podpis zmíněného zákona.“  

Dodejme, že Klause zřejmě straší představa návratu majetku, který byl znárodněn při druhé pozemkové reformě roku 1947, tedy ještě před nástupem komunistů k neomezené moci. A o tom hovoří i někteří koaliční poslanci.  

Přesto je ovšem prezidentova žádost přinejmenším neobvyklá a nelze se příliš divit, že jí kupříkladu TOP 09 nerozumí. Schwarzenberg řekl, že mu není jasné, co má osobní záruka znamenat, a Miroslav Kalousek šel podle svého zvyku ještě o něco dál: prezidentovo přání podle něho nemá věcnou ani ústavní logiku. Dalo by se snad jen pochopit, kdyby Klaus chtěl záruku od každého poslance, který pro zákon zvedne ruku. Ale vláda tím, že vyslovila s předlohou souhlas, za ni nese politickou odpovědnost, kterou pak bude mít v případě prosazení normy také parlament. Nečas se ke Klausovu dopisu nevyjádřil, jen lakonicky poznamenal, že o svém stanovisku nejprve bude informovat prezidenta.  

Klausovi dlouhodobí kritikové si asi budou myslet, že prezident ve skutečnosti jen činí populistické gesto, neboť dobře ví, že značná část obyvatel je spíš proti církevním restitucím a obzvlášť katolická církev, jíž by měla připadnout zdaleka největší část restituce, není u Čechů zrovna oblíbená. Prezident se sice zvolna s funkcí počíná loučit a činit cokoli líbivého už pro něj jakoby nemá smysl. Ale Klaus podle všeho nemyslí na politický důchod a v tom případě si mu kauza hodí.  

Nešel by samozřejmě tak daleko jako sociální demokraté, mohutně a nevkusně využívající návratu majetku církvím ve volební kampani. Ale vstupuje do debaty coby ochránce často vyslovovaných, byť nespecifikovaných „českých zájmů“. To je zřetelné z poznámky v dopise, že je třeba, aby restituční nároky při případném precedenčním přešlapu čáry z února 1948 nezačali vznášet nějací cizinci. Za čímž si jistá část populace samozřejmě ihned představí sudetské Němce.  

Nevíme sice, co Klausovi řekne premiér, zřejmě něco více méně diplomatického. Ale těžko mu bude asi skládat osobní záruku, již podle všeho už vyloučili předáci TOP 09. Jak už bylo na počátku řečeno, boj o restituce vyhraný ještě není a může se naopak značně zkomplikovat. Ale vláda má přesto na dosah šanci konečně vyřešit věc více než dvacet let ostudně odkládanou, vedoucí nadto ve svých důsledcích k definitivní odluce církví od státu. Který tak, třebaže ve vzdálenější budoucnosti, rozhodně ušetří. Což ostatně tvrdí kupříkladu člen Národní ekonomické tady státu Jiří Schwarz, který mívá s prezidentem často shodné názory.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele