Do ulic nejen ruských měst se v tyto dny chystají oddíly Nesmrtelného pluku – potomků těch, kdo padli ve válce proti německým nacistům a japonským militaristům. Ponesou portréty svých předků, aby symbolicky ukázali, že si váží jejich obětí, statečnosti i umění. I když se to někdo snaží z nejrůznějších důvodů zamlčovat či zlehčovat, lidské i materiální ztráty Sovětského svazu za 2. světové války byly nejen největší ze všech bojujících států – jsou i historicky bezprecedentní.

Velká vlastenecká válka jako část 2. světové války začala 22. června 1941 útokem nacistického Německa a následně i jeho spojenců a trvala do 8.–9. května 1945, tedy téměř čtyři roky. Na jejím konci, na recepci, konané 24. května 1945 v Kremlu na počest velitelů Rudé armády, Josif Stalin pozoruhodným způsobem zhodnotil roli sovětských lidí i vlády v této hrůzné válce. Pozvedl číši na zdraví sovětského lidu, ale především ruského národa. Zdůvodnil to mimo jiné tím, že jako vedoucí národ v rámci Sovětského svazu ruský národ prokázal „obecně politický zdravý smysl a houževnatost“. „Naše vláda udělala nemálo chyb, byly u nás chvíle zoufalé situace v letech 1941 až 1942, kdy naše armáda ustupovala, opustila naše rodná města na Ukrajině, v Bělorusku, Moldávii, Leningradské oblasti, Karelo-finské republiky, opouštěla je, protože nebylo jiné řešení. Kterýkoliv jiný národ by mohl říct: nesplnili jste naše naděje, vytvoříme si novou vládu, která uzavře mír s Německem a zajistí nám klid. To se mohlo stát, nezapomínejte na to. Ruský národ to ale neudělal, ruský národ nehledal kompromis, on projevil neomezenou důvěru naší vládě. Opakuji, udělali jsme chyby… Ovšem ruský národ věřil, trpěl, vyčkával a doufal, že nakonec situaci zvládneme. A za tuto důvěru naší vládě, kterou nám ruský národ projevil, mu patří velký dík!“

Válka zastihla Rudou armádu ve fázi reorganizace a přezbrojování, ale i v době snížení kvality velitelského sboru: politické čistky zasáhly téměř 40 tisíc velitelů Rudé armády, což se výrazně projevilo na připravenosti vojsk. Výsledkem všech těchto faktorů i velmi dobé přípravy vojáků nacistického Německa byl ústup Rudé armády 850 až 1 200 kilometrů na východ. Tabulka číslo 1 přibližuje podobu první fáze Velké vlastenecké války, kampaň léta a podzimu roku 1941, zpracované podle údajů ruské Vojenské encyklopedie. Vyplývá z nich, že během první fáze války činily ztráty Rudé armády téměř čtyři miliony vojáků, což je více, než kolik jich bylo shromážděno na západním směru v okamžiku začátku války. Pro srovnání: ztráty francouzské armády rozdrcené wehrmachtem v bitvě o Francii (1940), která trvala jeden měsíc a 15 dní, činily necelých 59 tisíc padlých, 123 tisíc raněných a dva miliony zajatých.

Na první pohled se mohlo zdát, že cíl obklíčit a zničit Rudou armádu ještě v bojích před Dněprem byl splněn. Nacisté v této fázi války okupovali více než 1,5 tisíc kilometrů čtverečních sovětské země, kde žilo téměř 75 milionů lidí. A byly to mimořádně cenné oblasti. Jak uvádí vynikající americký teoretik mezinárodní politiky John Mearsheimer, do konce roku 1941 ztratil Sovětský svaz území, kde bylo 41 % jeho železničních tratí, 42 % zdrojů elektrické energie, 71 % železné rudy, 63 % uhlí a 58 % kapacit na výrobu hrubé oceli.

To byl nesporně obrovský vojenský úspěch nacistického Německa. Adolf Hitler se vyhnul Napoleonově strategické chybě: netlačil Rudou armádu před sebou, ale rychlými údery motorizovaných jednotek podporovaných letectvem prorážel frontu a uzavíral velká uskupení Rudé armády v kotlích. Lze předpokládat, že podle klasických představ se na začátku zimy dalo hovořit o vítězství nacistického Německa, i když nebyly splněny původní záměry plánu operace Barbarossa. Takovéto lidské, vojenské, hospodářské a územní ztráty by pravděpodobně žádný jiný stát než Sovětský svaz nevydržel. Těžko se dalo na počátku zimy 1941 předpokládat, že se Sovětský svaz ještě vzpamatuje. Při pohledu na ztráty Rudé armády v první fázi války lze říci, že velkým překvapením pro Berlín muselo být, že se Moskvě podařilo postavit v podstatě novou armádu. Reorganizace a doplňování sovětských vojsk během 2. světové války byly do té doby nebývalé. Vojenské umění některých velitelů a obětavost většiny vojáků Rudé armády se ovšem projevily už v dobách porážek během první fáze války. Už tehdy působila Rudá armáda protivníkovi ztráty, které na západní frontě nikdy neutrpěl a které se po čase ukázaly jako nenahraditelné.

Často opakovaná teze, že zásadní Hitlerovou chybou bylo, že začal (v důsledku operací proti Jugoslávii a Řecku) útok na Sovětský svaz se zpožděním, není průkazná. Porážka wehrmachtu v boji o Moskvu během zimy 1941/2 nebyla fatální, přesto nakonec válku nacistické Německo prohrálo. Vítězství Sovětského svazu se opíralo o čtyři hlavní faktory, které se projevily hned v uvedené první fázi války a které mohou napomoci i porozumění dnešnímu Rusku: (a) vlastenecké hrdinství sovětského lidu, (b) organizační schopnosti sovětského vedení, (c) vojenské umění velitelů Rudé armády a (d) obrovské prostory Sovětského svazu.

Hrdinství sovětského lidu

Velký demografický potenciál Sovětského svazu byl spojen s těžko pochopitelnou obětavostí: dosáhnout vítězství ve válce, která stála život víc než 20 milionů lidí Sovětského svazu, a poté nastartovat úspěšnou obnovu země – to byl malý zázrak. Podle Federální služby státní statistiky Ruské federace, tedy statistického úřadu (Rosstat), dosáhl v roce 1946 počet obyvatel Sovětského svazu úrovně 170,5 milionů; teoretický počet v případě, že by nebyla válka a byla zachována předválečná porodnost, by byl 209,9 milionů – což představuje rozdíl 39,4 milionů lidí. Umírali především muži – v roce 1950 připadlo v Sovětském svazu na sto žen 79 mužů (na Ukrajině 75, v Rusku 77 a v Bělorusku 79). Předválečného počtu obyvatel v SSSR i v RSFSR bylo pak dosaženo až v roce 1956. Tabulka číslo 2 uvádí propočet přímých i nepřímých lidských ztrát Sovětského svazu v důsledku 2. světové války podle autorů knihy Rusko a SSSR ve válkách 20. století. Vyplývá z ní, že celkové ztráty SSSR činily 26,6 milionu lidí.

Hrdinství sovětského lidu se neprojevovalo pouze na frontě, pro kterou bylo mobilizováno více než 14 milionů lidí. Pro nacisty bylo překvapením, že museli od počátku války na území SSSR bojovat na dvou frontách. V týlu nepřítele se postupně zformovaly partyzánské oddíly, v nichž bojovalo přibližně milion lidí. Partyzánské hnutí na vrcholu svého působení koordinovalo svoji činnost s potřebami regulérní armády – což je zcela nesrovnatelné například s pasivitou Němců na územích obsazených Spojenci. Počet občanů Sovětského svazu, kteří působili v antifašistickém hnutí odporu v zahraničí, se odhaduje na 40 tisíc. Jak ukazuje tabulka číslo 3, na nacisty okupovaném území zahynulo téměř 13,7 miliónů civilistů. Podle téhož zdroje mezi zabitými bylo víc než 216,4 tisíc dětí.

Sebeobětování lidí pracujících v týlu, a to od dělníků a zemědělců až po vědce a umělce, je hodno úcty. Dodnes ohromují svět hudební skladby, romány, poezie i obrazy z Velké vlastenecké války. Heslo „Vše pro frontu!“ se odráželo nejen na reorganizaci ekonomiky – o jejích proměnách během války informují tabulky číslo 4 a 5 – ale i na životní úrovni obyvatel a kvality života v týlu. Kvalita života v týlu války se propadla ve všech jeho rozměrech.

Za této situace se díky obrovskému sebeobětování sovětských lidí během války podařilo postupně získat převahu nad Německem a jeho spojenci ve výrobě zbraní. Jak ukazuje Mearsheimer, podařilo se – na rozdíl od situace během 1. světové války – obrátit poměr vojenské produkce ve prospěch Sovětského svazu: v SSSR bylo během Velké vlastenecké války vyrobeno 102,6 tisíc letadel, v Německu 76,2 tisíc; Sovětský svaz vyrobil 1,4 milionů kulometů, Německo 1,0 milionů; Sovětský svaz vyrobil 11,8 milionů pušek, Německo 7,8 milionů; Sovětský svaz vyrobil 92,6 tisíc tanků, Německo 41,5 milionů; Sovětský svaz vyrobil 350,3 tisíc minometů, Německo 68,9 tisíc. Tabulka číslo 6 ukazuje vojenskou výrobu podle údajů z Rosstatu.

Vojenské umění Rudé armády

Velitelé i vojáci Rudé armády se rychle učili nové taktice, operačnímu umění a strategii, ovšem za cenu obrovských ztrát na lidech i technice. Velitelé v čele s Josifem Stalinem se dopustili celé řady chyb, a to zvláště na počátku války. Neustrnuli však a od stalingradské bitvy převzali iniciativu. Jak uvádí ve svých pamětech Georgij Žukov, „všechny velké útočné operace sovětských vojsk se od podzimu 1942 vyznačovaly originalitou, rozhodností, rychlostí a plnou dokončeností.“ Tyto bitvy a operace se odehrávaly ve všech ročních obdobích, ve dne i v noci, na celé linii sovětsko-německé fronty, přičemž od roku 1944 to byly nepřetržité operace v několika směrech. Celkově ale byly ztráty Ruské armády a válečného námořnictva, jak ukazuje tabulka číslo 7, během 2. světové války obrovské, přičemž nemalá část z nich byla zaviněna i chybami vojenského velení na všech úrovních.

Organizační schopnosti státního vedení

Důležitým východiskem pro vítězství ve 2. světové válce byla schopnost sovětského státního vedení vyhnout se válce na dvě fronty: po celou dobu Velké vlastenecké války udržoval Sovětský svaz diplomatické styky s Japonskem; japonský velvyslanec se účastnil ještě přehlídky vítězství na Rudém náměstí v červnu 1945. Tato diplomatická obratnost mimo jiné umožňovala stáhnout část vojsk ze Sibiře a Dálného východu v době rozhodujících bitev v prvních fázích války.

O úrovni pochopení vojenské situace hned na počátku války svědčí mimořádně důležitý odhad hloubky nacistické okupace sovětského území během prvních měsíců války. Díky tomu bylo možné zorganizovat nebývalý přesun jádra ekonomického potenciálu SSSR, které se nacházelo na západě Sovětského svazu, což umožnilo nepřetržitě vyrábět a zdokonalovat zbraně, ale nejen je. Podle Vojenské encyklopedie bylo během druhé poloviny roku 1941 na východ přesunuto zařízení 2593 průmyslových podniků (z toho 1523 velkých) a spolu s nimi evakuováno 30 až 40 % jejich zaměstnanců, vyvezeny byly velké zásoby obilí, 2,3 milionů kusů dobytka, stovky vědeckých ústavů, laboratoří, archívů, knihoven, uměleckých děl a podobně. Tabulka číslo 8 ukazuje, odkud byly podle Rosstatu přemístěny hlavní průmyslové podniky. Podle tohoto zdroje vzrostl podíl východních oblastí na vojenské produkci z 18,5 % v červenci 1941 na 76,0 % o rok později.

Podle propočtů Johna Mearsheimera, které ukazuje tabulka číslo 9, si ovšem nacistické Německo zachovalo více než dvojnásobnou převahu nad Sovětským svazem ve velikosti vojensky využitelné ekonomice dokonce i v posledním roce války. Podle tohoto autora „hlavním důvodem, proč Sovětský svaz produkoval více zbraní než Německo, je, že Sověti mnohem lépe racionalizovali svoji ekonomiku směrem k tomu, aby naplnili požadavky totální války. To mimo jiné znamenalo, že sovětská (a americká) ekonomika byla lépe organizována než německá z hlediska potřeb masové výroby zbraní.“

Zároveň zde byla významná materiální pomoc ze zahraničí, především z USA. Zpočátku, od prvního dne vypuknutí Velké vlastenecké války do září téhož roku, byly dodávky ze Spojených států placeny, a to především zlatem, ale i dalšími vzácnými kovy a surovinami. Poté se americká pomoc opírala o pět dohodnutých protokolů přijatých na základě Zákona o půjčce a pronájmu. Pomoc byla ukončena po kapitulaci Japonska, konkrétně 20. září 1945. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7 % jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7 % z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8 %) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5 %). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:

› Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu. Náklad byl striktně nevojenský a na lodích pod sovětskou vlajkou, aby byla dodržena sovětsko-japonská dohoda o neutralitě – Japonsko tyto konvoje nenapadalo.

› Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.

› Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.

› Černomořská cesta. Přes Irák a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.

› Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.

Obrovské prostory Sovětského svazu

Rozlehlost území SSSR představovala další faktor, který přispěl k vítězství. Vzdálenost z Berlína do Stalingradu je vzdušnou čarou přibližně 2 220 km. Opět se ukázalo, jak velkou vojenskou výhodou je rozsáhlé prostranství, které umožnovalo Rudé armádě ustoupit a zároveň zachovat životaschopnost státu. Tabulka 10 ukazuje rozsah okupovaného území Sovětského svazu. Vyplývá z ní, že sice bylo nacisty obsazeno téměř 3,5krát větší území, než je Francie, ovšem i to představovalo necelých devět procent tehdejšího území Sovětského svazu.

Válka v Evropě skončila vztyčením rudého praporu nad Reichstagem. Před Rudou armádou ale stál ještě úkol zapojit se do války v Asii – dalších 35 tisíc mrtvých a raněných sovětských vojáků…

Opravdu může někdo myslet vážně tvrzení, že Rusové chtějí válku?…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami