Od té doby, co Donald Trump prohlásil, že pokud ho Vladimír Putin chválí, určitě mu poklonu vrátí, nepřestala Republikánská strana hučet jako rozkopnutý úl. Na Kapitol dorazil guvernér Indiany Mike Pence, aby se pokusil opravit vztahy mezi Trumpem a vedením strany - a okamžitě byl “předveden k potrestání”.

Řezník vs. Strejda Joe

John McCain řekl Penceovi, že Putin je “zločinec a řezník” - a aby o něm Trump hovořil s úctou, je nepřijatelné. Lindsey Graham si přisadil, že “Vladimír Putin je zloduch, diktátor… který vraždí stoupence opozice na ulicích,” a že Trumpovy názory připomínají Mnichovskou dohodu. Putin je “autoritářský zloduch”, doplnil “maličký Marco” Rubio.

Co způsobuje, že má Republikánská strana pěnu u úst, jakmile někdo vysloví jméno Vladimíra Putina? Putin přece není Stalin. Kterému, když jsme u toho, FDR a Harry Truman říkávali “starej dobrej Joe”, nebo “strejda Josef”.

Putin není ani Nikita Chruščov, který utopil maďarskou revoluci v krvi a krutě potlačil čečenské touhy po samostatnosti. A to - mimochodem - Chruščov neudělal nic horšího, než náš milovaný generál Sherman provedl Atlantě, když si Georgia usmyslela, že se odtrhne od Unie pana prezidenta Lincolna.

V čem je Ukrajina jiná než Kuba?

Putin podporoval Spojené státy v Afghánistánu, podpořil i naši nukleární dohodu s Íránem a podepsal plán Johna Kerryho na nastolení příměří v Sýrii, aby mohly obě velmoci společně vyrazit na lov teroristů z ISIS a al-Kájdy. Jenže prý spáchal “agresi na Ukrajině”, praví naši mudrci.

Jenže, byla to skutečně agrese, nebo jen reflexivní strategická reakce?

Pomohli jsme svrhnout proputinovský demokratický režim v Kyjevě. Putin se podle toho zařídil a svou vojenskou základnu v Černém moři ochránil znovupřipojením Krymu, poloostrova, který patříval Rusku od časů Kateřiny Veliké až do časů Chruščovových. Velmoci takové věci dělávají. Když rodina Castrova vyrvala Kubu z americké sféry vlivu, nerozhodla si snad Amerika ponechat Guantanámo, přestože Havana tak trochu protestovala?

Ano, Moskva určitě podporovala proruské “rebely” na Ukrajině. Jenže - copak Spojené státy nebombardovaly dlouhých sedmdesát osm dní maličkaté Srbsko, aby zařídily secesi kolébky jeho kultury - Kosova? Kde je tedy, ptám se, ten obrovitý morální rozdíl?

Dvakrát tolik obyvatel. A jaderné hlavice

Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou jsou o půl tisíce let starší, než Kryštof Kolumbus. Zahrnují starobylou společnou víru, složitou historii, hrozivé utrpení a nespravedlnost - jako Stalinovo vyhladovění miliónů Ukrajinců v raných třicátých letech. Jenže před Bushem II. a Obamou si žádný americký prezident nemyslel, že by spory Rusů s Ukrajinci byly naše věc. Pokud jí nyní jsou - jak a kdy se jí tedy staly?

Rusko se prý hackersky nabourává do sítí našich politických institucí. Pokud ano, mělo by s tím přestat. Ale copak nemáme také CIA, National Endowment for Democracy, nebo nevládní organizace, které se už léta montují do ruských vnitropolitických otázek?

Putin je nacionalista - to není nadávka, ale popis skutečnosti, že staví ruské zájmy na první místo. Kromě toho je také hlavou dvakrát tak rozlehlé země se zbrojním arzenálem, který se tomu našemu vyrovná. Bez něj nikdy nemůže fungovat v Eurasii žádné mírové uspořádání.

Musíme se s tímto faktem srovnat. Pomůžeme tomu snad tím, že budeme Putinovi nadávat?

Neviditelné “morální” rozdíly

Co dělá tak strašného, že to předčí našeho spojence z NATO, Recepa Tayipa Erdogana, a našeho arabského spojence, egyptského generála el-Sissi? Je Putin represivnější, než Si Ťin-pchingova Čína? Ne? Proč potom Republikáni i o Sim nemluví jako o “zloduchovi”?

Během studené války zahrnovala plejáda našich spojenců a partnerů takové autokraty jako íránského šáha, generála Pinocheta v Chile, Ferdinanda Marcose v Manile a Park Čong-Hieho v Jižní Koreji. Byla to studenoválečná nutnost. Desítky z více než 190 zemí světa jsou dnes ovládány autokratickými režimy. Jak přesně pomáháme naší diplomacii tím, že vůdce kongresové většiny poštěkává na hlavu státu vyzbrojeného stovkami jaderných raket, že je “zloduch”? Kam se poděl realismus, tedy uznání reality takové, jaká je, které řídilo politiku všech prezidentů od Ikea po Reagana?

“Kámoš Vlad” a třicet osm melounů

Senátoři jako Tom Cotton nám pořád vtloukají do hlavy, že musíme “bránit společné pokutové území” s Izraelem. Fajn. Jak se tedy na “Putina zloducha” a “Putina řezníka” dívají naši milovaní pobratimové z Blízkého východu?

Expert přes zahraniční vztahy Stephen Sniegonski píše, že když Putin poprvé navštívil Izrael v roce 2005, prezident Moše Katsav ho pozdravil jako “přítele Izraele”. A Ariel Sharon prohlásil, že je Putin “mezi svými bratry”. Jen v posledním roce Bibi Netanjahu třikrát odcestoval do Moskvy a Putin přijel na návštěvu Izraele. Ti dva se snášejí výtečně.

Při přijímání rezoluce Spojených národů, která potvrzovala “teritoriální integritu” Ukrajiny, se Izrael zdržel hlasování. Izrael se dokonce odmítl účastnit i ekonomických sankcí proti “spřátelenému” Rusku. Rusko-izraelský obchod jen kvete. Možná, že by Bibi, který právě vyhrál ve sportce zvané U. S. Foreign Aid (Zahraniční pomoc Spojených států amerických, pozn. překl.) 38 miliard dolarů rozložených do příštích deseti let, a to od Baracka Obamy, kterého jak říká, nemá ani rád, mohl vysvětlit Republikánům, jak se s Vladem skamarádit.

Lindsey Graham tvrdí, že těch osmatřicet miliard nebude asi stačit. Že Bibi bude potřebovat víc, a že on, Lindsey, tam bude, aby to zajistil.

Pozoruhodné! Bibi, nejlepší Vladův kamarád, dostane třicet osm miliard dolarů. Od těch samých republikánských senátorů, kteří dají mokrým hadrem přes tlamu každému, kdo se odváží podporovat Donalda Trumpa. A to poslal Putinovi jen pár zdvořilých slov.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele