Hlavně v politice. A zejména pak i v politice mediální. Normální člověk, co si ještě nenechal vymýt mozek a ještě udržel schopnost myslet zdravým selským rozumem, přirozeně rozezná tu jemnou hranici. Ne tak většina těch, co se tady už asi rok snaží tvářit jako politická a vládnoucí elita – vyvolená (nicméně v pravdivých číslech nezvolená) rádoby vrchnost, včetně celé její kamarily. Tolik z ohlasů vox populi (neboli z oblasti hlasu lidu). A jak je už po tisíciletí známo, tak vox populi = vox dei. A v demokracii jen lid je nositelem skutečné moci.

Dovolte jeden malý aktuální (či spíše akutní) příklad z toho dupáka na velmi tenkém, a čím dál tím tenčím ledě mezi rizikem a hazardem na tuzemském rybníčku mediální politiky:

V úterý 15. 11. 2022 by měla začít 45. schůze Poslanecké sněmovny a ta má ve svém programu (v části „Zprávy, návrhy a další body“) celou řadu „mediálních“ bodů, které se týkají schvalování takzvaně výročních zpráv médií veřejné služby – tj. ČT, ČRo a ČTK až za několik let zpětně, i od roku 2017 a násl. – takže i s přesahem až do toho předchozího 8. volebního období (to nynější je 9. volební období PS PČR). Ono je to i tak trochu podivně neobvyklé, že si poslanci jakoby „iniciativně“ přidělávají práci tím schvalováním těch zpráv z předchozího období, protože ty už se projednávat nemusí – ty totiž tím koncem předchozího volebního období jdou automaticky do propadliště sněmovních dějin. Ale leckdo leckde by si mohl říct, že něčí zájmy jsou tu jaksi divné.

Takže na programu té následující schůze sněmovního pléna budou mimo jiné např. i body 141 až 189, což jsou tzv. Výroční zprávy České tiskové kanceláře (ČTK), a to za léta 2018 až 2021 (jsou to tzv. sněmovní tisky 103, 104, 105 a 279 – pro ty, co by si to chtěli najít a podívat se na to). Od března roku 2018 jsem členem Rady ČTK, a tak vím docela přesně a zblízka, jak se tam ty věci měly a mají – no a není to žádná sláva – ani pro jednu z těch Výročních zpráv jsem z velmi vážných důvodů nemohl zvednout ruku pro schválení zprávy ani v jednom roce.

Vždy jsem to řádně zdůvodnil jak právně, tak věcně (jsem v té Radě jediný mediální právník, navíc s dlouhodobou praktickou zkušeností v mediální praxi – i na akademické půdě) a mám tam i nejdelší a nejvyšší praxi v oboru mediální regulace. Nicméně – světe div se – nikdy nedošlo k tomu, aby ta má rozdílná stanoviska někdo řádně vyvrátil (natožpak odborně). Ani poslanci (včetně členů volebního – tzv. mediálního výboru) nikdy řádně nereagovali. Těžko říct, kam to všichni chtějí dopracovat. Ale – osobně za to odpovídají voličům a celé společnosti. (A o těch pěti členech té Rady ČTK teď zatím ještě ani nemluvě.)

Oleje do ohně přilévá tříkolka z řetězu utržené pětikolky, až neomaleně provokačním návrhem na novelu stávající právní úpravy o volbách do některých rad médií veřejné služby (tj. do Rady České televize, i do Rady českého rozhlasu). Jako by ti „experti“ snad ani neměli potuchy, anebo jakoby ani nechtěli vědět, kolik tam v tom svém dortu podle pejska a kočičky mají chyb – nejen legislativních, ale i logických a systémových – a to především. To už je (i podle mnohých názorů z lidu) fatální překročení hranice mezi rizikem a hazardem. A to se zpravidla nevyplácí. Už jen proto, že se to dříve či později tvrdě vrací jako bumerang. A obvykle rovnou mezi oči těm zaslepencům.