Kádrová politika (nynějším njůspíkem řečeno „problematika lidských zdrojů“) tady už od vzniku Československa neměla na růžích ustláno „ber kde ber“ – přičemž ale až do padesátých let minulého století (ve srovnání s dneškem a s „perspektivou“ vývoje do budoucna) to ještě nebyla situace zvící atmosféry antické tragédie. Přinejmenším co do faktoru vzdělanosti, vlastenectví, vyššího principu mravního (i právního) … A ve výčtu těch podstatných faktorů by se dalo ještě pokračovat až třeba k té základní člověčině, která je alfou a omegou všeho – zejména při práci s národy a jejich lidmi na úrovni politiky, státní moci, vlády, atd. 

Byl jsem zrozen v 50. letech minulého století, takže tak trochu ještě i dítko květinové generace – velmi tolerantní, láskyplné, a už tehdy právě tím rebelující – jsem prožil zatím dva režimy. Přičemž i o jim předcházejících dvou režimech (tj. o „žaláři národů“ za Rakousko-Uherské monarchie, a o nacistickém protektorátu za Hitlerova fašismu) jsem se dozvěděl hodně pravd ze života mých prarodičů, i mých rodičů, což pro mne zcela pochopitelně vždycky byly (a zůstanou) ty nejvěrohodnější prameny. Takže já sám, už za totality toho minulého režimu jsem si myslel své – jak o té kádrové politice tehdejší strany a vlády, a její Národní fronty, tak o celém systému s tím souvisejícím.

A od toho převratu v roce 1989 (neboli od té tzv. VLSR aneb tzv. Velké Listopadové Sametové „Revoluce“) jsem se pak denně pohyboval v prostředí tzv. „vysoké politiky“ včetně nejen médií. A tak vím hodně (snad až moc) o genezi, o personách, prostředí, o souvislostech, atd. atd. atd. – no a pro analytika mého typu to už od začátku nebyl jaxeříká „žádnej velkej plezír“. Spíš naopak. A to prostředí mám z blízka „na tapetě“ dodnes (a díky PánuBohu dneska už v důchodu, nicméně …) a nedá se říct, že by to za těch 35 let bylo lepší. Naopak … ono totiž jen stěží lze polemizovat s tou starou lidovou pravdou o tom, že „kde nic není, tam ani …“ A každej ať si to přebere sám. Starej, mladej, i starej mladej, co mu to ještě ani dodneška nedošlo. Těch třetích je mi už jenom líto. A jen tak pro doplnění – jen taková maličkost (?) pro ty mlaďochy a jejich rodiče, co doposud ještě nemají ponětí… Ať se někde zeptají, anebo si najdou z hodnověrných zdrojů, kdo byl ten papaláš, co vyslovil tu tezi, ocitovanou v titulku téhle glosy, tedy „kadry rešajut vsjo“ > kdo to byl, odkud byl, jaké národnosti, v jaké funkci, a co spáchal na národech Československa i v srpnu 1968 a v následujících dvou desetiletích. O tom se asi ani ty dnešní školní děti na základních školách od těch agitátorů (et item „lektorů“ a dalších „expertů“) všech těch ne/ziskovek & spol. kapacit, aj. manipulátorů z těch neo-PŠM a neo-VUMLů asi nedozví. Pochopitelně, protože tak je to v tom neo-pasystému nastaveno. Neboť jak je známo už jen ze základů sociologie, ze základů sociální psychologie, i ze základů pedagogiky, tak osobní zkušenost je nepřenositelná. (To je axiom.) Takže nutno začít u dětí. Fuj …     

A i přes to, anebo právě proto, že ta osobní zkušenost je nepřenositelná, tak teď si dovolím předložit – jen tak mimochodem – vlastní zkušenost z mého života (řečeno s klasikem), a to malý úryvek z jedné epizody z jedné mé knihy o spolupráci s Karlem Krylem (a je mi líto, že v letošním roce jeho dvou kulatých výročí se tu kde kdo snaží vytěžit maximum ve svůj a kdoví čí prospěch z odkazu Karla Kryla, i z jeho legendy, a z toho, proč tenhle národ Karla Kryla miluje a vyznává). Takže – dejte si nyní těch několik řádek z té knihy s názvem KAREL MEZI NÁMI > všechno je to ze života: