Vnitřně vyhořelá „demokratická levice“ nechtěně přebírá model lidoveckého přístupu ke správě věcí veřejných. Jako by ztratila „rodinný recept“ na úspěch a úctyhodnou identitu. Do jejího popředí se namísto toho prodrala obnažená prvorepubliková poučka „být u toho“. Stůj co stůj.
Občané to jasně cítí, tudíž se Lidový dům sesouvá k lidoveckému Paláci Charitas též preferencemi. Jedním podstatným rysem se ale nejstarší česká partaj od druhé nejstarší odlišuje. Stoprocentně není klidnou silou! KDU-ČSL dokáže své rozmíšky nebo hodnotové kuriozity držet pod hutnou pokličkou křesťansko-konzervativního papiňáku, co vybuchne zřídkakdy. Socdemokracie běží s každým klepem do Říma, se vším na mediální trh. A když už tak stojí čelem k masám, za svůj obraz rozkladu může dávat vinu jedině a pouze sobě.
Každý má dnes příležitost zjistit, že záměr udržet se u vesel i zdrojů vládního korábu dělí posádku sociáldemokratů podle dvou pólů. Místo, aby aspoň hrála svatouškovskou hru profesora Fialy „my nic, my jsme ti mravní“, táhnou jí náčelníci na řetězu do Strakovky.
Proti tomu ovšem povstaly mnohé kádry. „Ideálně“ figury, jež ČSSD strhly svou neprofesionalitou, nesnášenlivostí anebo nefalšovanou hloupostí na pokraj propasti. K hanbě rychle odcházejících řadových straníků tak jinými prostředky pokračuje týž konflikt politických podnikavců, co byl samotnými „oranžovými“ vyhodnocen jako hlavní příčina jejich volebního úpadku.
Je v tom něco bezmála dějinného. Sociální demokracii bohužel nezřídka obnovovali lidé, na něž nezbylo místo v Klausově ODS či jiných, zkraje 90. let perspektivních strukturách. Druhá liga. Teď se do vedení z druhé řady procpali jedinci za předchozí koalice vyštípaní a rošádou odstavení činovníci v obavě o své pašalíky vzývají z nouze ctnost. Koušou kolem sebe „slušností v politice“, aby zakryli strach z prudkého kariérního sešupu, případně uražená veleega.
Každý kope sám za sebe. Partaj s idejemi zpravidla neznamenají hodnotu. Krom výtahu k postům, jenž obvykle bleskově vypudí, nebo „usměrní“ idealisty. Česká strana sociálně demokratická se tak v roce 140. výročí existence stává politickým second handem, kam se potupně vrací obnošené zboží. Nabídka je po éře mocenského kupčení plytká a obchodují se zbytky. Nemá-li rovnou začít likvidační výprodej, bylo by záhodno jedno. Pět predátorem slíbených ministerských postů musí konečně obsadit jedinci schopní i mediálně obratní. Nikoli tradiční papoušci do zlatých klecí. Profláknutí roboti na kmotrovský klíček.
Text vychází z komentáře pro slovenský deník Sme
Pavel Kopecký
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV