Ve Vašich projevech, které jsme měli možnost slyšet, studovat, často mluvíte o spravedlnosti, o právech a povinnostech jednotlivců, sociálních a národnostních skupin či subjektů mezinárodního práva. Hovoříte i o vyhnání a zločinech, kterých se naši předkové, jak tvrdíte, dopustili. Vyjadřujete se krajně urážlivě o poválečné československé vládě, zvláště pak o prezidentovi dr. Edvardu Benešovi.  Dovolíme si zejména na uvedené navázat.

I.

Německá historička Barbara Tóthová v článku Kolibřík z Prahy (Cicero, 2, 2011, str. 48-51) píše, že Sudetským Němcům dělá dobře, když Schwarzenberg říkává o sobě německy, že je nejdříve Schwarzenberg a pak „Böhme“ (jak je uvedeno na str. 49 v časopise) a nikoli „Tscheche“.

1. Je pravdou, že se považujete za Bémáka  („Böhma“) a nikoliv Čecha? 
2. Pokud ano, proč jste o této skutečnosti neinformoval voliče, když, jak tvrdíte, Vaše kampaň byla čestná, nic neskrývající, otevřená?

II.

Častokrát jste opakoval, že tzv. sudetští Němci byli vyhnání, nikoliv přesídleni, jak to odpovídá Postupimské dohodě.

Jako ministr zahraničních věcí přece musíte vědět, že vyhnání je z hlediska mezinárodního práva jednostranný akt, za který nese odpovědnost vždy stát, který vyhnání uskutečnil. Z druhé strany takto vyhnaní mají právo na náhradu škody, která jim vyhnáním vznikla.

Jak tomu bylo v roce 1945 s odsunem tzv. sudetských Němců?  O přesídlení (transferu, odsunu)  německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska rozhodla Postupimská konference tří vítězných států, a to USA, Velké Británie a SSSR, které v tu dobu vykonávaly nejvyšší moc v poraženém Německu. O rozhodnutí velmocí jsme byli informování diplomatickou cestou. Souhlasně jsme toto rozhodnutí vzali na vědomí a diplomatickou cestou jsme tuto skutečnost sdělili příslušným adresátům.

Připomeňme si následující skutečnosti: W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Na samém konci války Němci své genocidní úsilí ještě vystupňovali. Na pochodech smrti, v železničních transportech vězňů a válečných zajatců, z nichž značná část procházela naším územím, zavraždili asi 250 tisíc svých odpůrců. V českých zemích v r. 1945 při Květnovém povstání českého lidu a povstání v Praze odpor proti okupantům zaplatilo svým životem přibližně 5000 našich lidí, další tisíce byly raněných. Někteří z nich před smrtí prošli ještě krutým mučením. Němci neživili ani ženy a děti. Praha hořela na několika místech. Materiální ztráty byly též velmi vysoké. Přesto mnohem menší, než kdybychom Němcům dovolili při ústupu zanechávat za sebou jen spálenou zemi a Prahu bránit před postupujícími Spojenci. Nezapomeňme na Varšavu a další tisíce menších či větších měst, co Němci barbarským způsobem zničili.

Prof. Miloš Pick byl jedním z těch mála šťastných, co se dožili osvobození z pochodu smrti. O svém příjezdu do Prahy vypráví: „A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.“ (Z textu Přepisují dějiny místo pokání, www.ceskenarodnilisty.cz , rubrika Publikace základní řada).

Praha, tak i venkov byl německým vražděním dohnán k silné nenávisti, která znemožňovala odlišovat nacisty od ostatních Němců.  

V osvobozené republice zatím docházelo i k jednotlivým projevům méně či více násilné msty. Těm nešlo zabránit, zvláště když jejich iniciátory se stali osvobození vězni z německých koncentračních táborů, z gestapáckých mučíren či lidé z postižených rodin. Přesto nebyly zdaleka tak krvavé, jak předvídal W. Churchill. Místo masového zabíjení Němců došlo již v květových dnech roku 1945 k tzv. divokým odsunům. Postihly desítky tisíc Němců. „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečněný před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in. O české státnosti, str. 258, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004). Ano, divoké odsuny byly plodem své doby, byly důsledkem příčin, o nichž jsme mluvili výše. Nelze tedy na ně aplikovat dnešní měřítka a normy, ať již právní či morální.

Za provedení odsunu ČSR byla pochválena představiteli Spojenecké kontrolní rady v Berlíně, v souladu s jejichž pokyny jsme odsun německého obyvatelstva prováděli.

Vraťme se však k terminologii. O této problematice pojednává velmi důkladně a s plnou znalostí věci prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc, dlouholetý vedoucí katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě UK v Praze a expert na mezinárodněprávní otázky při naší delegaci u OSN, ve své stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“, obsažené ve sborníku „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“ ( vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996), zdůrazňuje: „.. Mezinárodní právo zná institut přesídlení (transfer) části obyvatelstva jednoho státu na území druhého státu. … Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu : „transfer“ čtyřikrát, druhý termín „removal“ jednou a třetí obrat „expulzion“ rovněž jednou. Bylo to nedopatření nebo nepřesnost při formulování textu této části? Mám za to, že nikoliv! Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze transferu. ´Transfer´ jakožto operace záležející v přeložení, přemístění věcí nebo lidí, lze česky pro živé bytosti vyjádřit jako přesídlení. ´Removal´ značí česky odsun, odstranění, přemístění ale též přestěhování. ´Expulzion´ pak vyhnání, vyloučení ale právně i vyhoštění. Německá odborná terminologie má pro ´transfer´ výraz Umsiedlung nebo Überführung. Pro ´removal´ pak Abschaffung a pro ´expulzion´ termín Ausweisung.

Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové ´překládají´ autentický anglický termín ´transfer´ ve XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako ´vyhnání´.

Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“. Tolik pan profesor Potočný.

3) Proč při nutné znalosti výše uvedených faktů užíváte termín vyhnání a nikoliv odsun (přesídlení, transfer)?

4) Pokud na termínu vyhnání německého obyvatelstva z Československa trváte, souhlasíte s náhradou škod vyhnaným, přestože Pařížská reparační dohoda, jíž ČSR byla signatářem, ukládala signatárním státům německý majetek konfiskovat tak, aby se nedostal zpět do německých rukou a nadto zakotvovala naše reparace vůči Německu?

III.

Mluvíte o tom, že na základě kolektivní viny jsme Němce z ČSR vyhnali a při vyhánění jsme se dopustili zločinů.

Jaká je však skutečnost?  Desítky tisíc Němců z ČSR uprchlo ještě před koncem války ze strachu před trestem za zločiny, jichž se na našem lidu dopustili.

Němci, antifašisté, kteří do odsunu nepatřili, byli jich další desítky tisíc, dobrovolně do Německa odešli, za zcela jiných podmínek než byly stanoveny pro odsunuté Němce, aby se podíleli na výstavbě nových německých správních a jiných orgánů a institucí.

Po odsunu německého obyvatelstva zbyla v Československu německá menšina v počtu přes 200.000.

Pokud si ještě uvědomíme, že při posledních  volbách v Československu v květnu 1938 volilo nacisty kolem 90% německého obyvatelstva v ČSR, pak můžeme říci, že výše uvedená čísla tomu odpovídají.

5) Přes uvedené skutečnosti trváte na tom, že jsme při vyhánění Němců uplatnili princip kolektivní viny?

6) Trváte I na tom, že jsme se při vyhánění Němců dopouštěli zločinů?

7) Proč nikdy se nezmiňujete o plánované a postupně uskutečňované genocidě českého národa, o dalších zločinech spáchaných Němci, včetně tzv. sudetských, na území tzv. protektorátu?

8) Vaše výroky v nás, značené části občanů ČR, vzbuzují silné domnění, že se solidarizujete více s tzv. sudetskými Němci, než s českým národem, lidem. Mýlíme se, nebo je to pravda?

Pane ministře, velmi děkuji za věcné a plné odpovědi, na které jako petent mám právo.

Ing. Pavel Rejf, CSc., Sluštická 1628/16, 100 00 Praha 10