Listopadové Vánoce
Tahle zdánlivě bezvýznamná věc mi docela vrtala v hlavě. Na listopadový „příchod Vánoc“ v obchodních centrech jsem si už zvykl (koneckonců, snahu obchodníků přimět zákazníky k utrácení lze pochopit), co mi ale dosud nejde na rozum, to je ochota některých lidí přizpůsobit trikům supermarketů i své vlastní osobní a rodinné zvyky, své vlastní prožívání Adventu a Vánoc.
Někdo moudrý jednou řekl, že kdo nevěří v Boha, uvěří čemukoli. Každý člověk je pro víru vnitřně duchovně ustrojen, a není-li po ruce „originál“, vezme za vděk falsem.
Tak zastupitelstvu té městské části nepřišlo blbé vyvěšovat neonové komety už o „Dušičkách“, někteří od tradic odříznutí rodiče tvrdí dětem, že importovaný Santa Klaus je Ježíšek (!), a na zahrádkách rodinných domů se běžně objevují vánoční stromky už od prvního prosince. Proč to všichni ti lidé dělají?
Svéráz národní kultury
Někdo moudrý jednou řekl, že kdo nevěří v Boha, uvěří čemukoli. Každý člověk je pro víru vnitřně duchovně ustrojen, a není-li po ruce „originál“, vezme za vděk falsem. To se týká i naší tradiční, křesťanstvím formované kultury a jejích soudobých deformací. Postmoderní lidé na jedné straně uvěřili, že objektivní pravda neexistuje a že každý se má k tradicím stavět „jak to cítí“, na druhé straně ovšem hledají něco, co by je spojovalo, přesahovalo a zároveň bralo do hry. Hledají ideál, sdílení a lásku. Třeba i v tlačenici přetopeného obchodního domu nad pulty s předraženým zbožím.
Plynou z toho samozřejmě zmatky, jež věřící nese těžce, a hledí pak na předvánoční komerční i nekomerční hemžení s oním despektem, který ve mně vzbudily ty dušičkové komety. Jenže…! Je třeba dát pozor, abychom v kritickém naladění pyšně „nevylívali s vaničkou i dítě“. Abychom se totiž neodvraceli od vlastního podivuhodného dědictví, jež spočívá v celistvosti a propojenosti víry, kultury a národního svérázu.
Důležité dědictví
Toto dědictví je něčím mimořádně silným, co se nepřátelům katolicismu nikdy nepodařilo zlomit násilím. O to horší by bylo vzdát se jej z vlastní povýšenosti. Nebylo by to ovšem nic nového. Ryzostí a oproštěností od světského nánosu se zaklínali již ikonoklasti a heretici, osvícenští reformátoři i modernističtí hledači „prvotní Církve“. Vždycky prý v zájmu očisty víry a soustředění na podstatu a vždycky ve skutečnosti ke škodě těchto věcí.
Vzpomínám, že jsem v dětství navštěvoval jedno klasické loutkové divadlo, kde se hrály báječné „rytírny“ devatenáctého století se skvěle řezanými marionetami andělů a čertů, z nichž vonělo baroko a jasné rozlišování hodnot.
Nepochybuji o tom, že různí puritánští „očišťovatelé“ by na té tuze světské podívané shledali nespočet vad, pro mě ale byla skutečným morálním katechismem a hlas, který z ní k dětem promlouval, byl týž, který mě později dovedl ke katolické církvi. Stejně je tomu s Vánocemi. Kulturní tradice, které je opřádají, ukazují k jejich jádru a jsou naším nezcizitelným dědictvím. Jen je třeba toto dědictví znát, přijmout a otevírat těm, kteří je hledají. A těch vůbec není málo.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: protiproud.cz