Jedna kultivovaná dáma se mi s chatrně skrývaným studem svěřila, že ještě nikdy nebyla nucena někomu uprostřed hovoru položit telefon. Až teď. Rozhodla se totiž pro Literární noviny udělat rozhovor s izraelským spisovatelem Avrahamem B. Jehošuou. Setkali se na pražském Světě knihy, ale tam nebyl čas. Věc se odložila na pozdější dobu. Teprve se zpožděním si autorka uvědomila, že na něj ztratila kontakt. Nebývá v takových případech nic jednoduššího než se obrátit na nakladatele, který překlad knihy dotyčného spisovatele vydal v České republice, a požádat ho o potřebné. Většinou se setkáváme se vstřícným přijetím.

Koneckonců marketing zadarmo je hloupé odmítat.

Ne tak v tomto případě. Sotva stačila zaznít prosba, jako byste zatáhli za splachovadlo. Proud nevole a urážlivých insinuací se pan nakladatel nesnažil mírnit, takže externistka, která vůbec nechápala, oč běží, byla nakonec nucena zvolit životně premiérové stisknutí tlačítka STOP. Kontakt nemá. A víte proč?

Zhruba před rokem publikovaly Literární noviny rozhovor s šéfredaktorem ruské Litěraturnoj gazety Jurijem Poljakovem. Tehdy mu v Česku v nakladatelství Akropolis vyšla kniha Práce s chybami a on pobýval v Praze. Poljakov v rozhovoru mluvil také o tom, že kdysi v prostředí Komsomolu byla jeho kolegyní Světlana Alexijevičová, že to byla dobrá novinářka, ale že o udělení Nobelovy ceny má v jejím případě pochybnosti. Podle mého názoru ty pochybnosti musí mít koneckonců každý, kdo je schopen rozpoznat, že Alexijevičová není Pasternak. Jenže zrovna v tomto punktu se skrýval bod G, jenž i po tak dlouhé době dokázal rozvášnit onoho nakladatele, který ve svém domě vydává nejen Jehošuu, ale, tu máš čerte kropáč, taky Alexijevičovou. Dal nám tehdy najevo, že s námi končí. Od té doby si všímáme, že drží slovo. Netušili jsme však, že náš cejch je přenosný, že ostrakizaci podléhají i ti, kdo s námi neskončili. Tento způsob sankcí se zdá být poněkud podivný.

Sankce se v poslední době staly módou nejen v mezinárodní politice. Sankční seznamy rádi zhotovují podnikaví lidé i uvnitř České republiky. Mentální mapy v hlavách značného počtu lidí u nás nejsou mapami otevřeného světa, kde duch vane, kudy chce. Jejich mentální mapy jsou plné plotů a zdí. Přihodí se to nezřídka také vzdělancům v některých směrech špičkovým. Kdesi v jejich brilantním mozku straší uskřinutý nerv a najednou mohou za všechny problémy na světe mohamedáni, oligarchové, židé nebo Rusové s Američany. Nebo Číňani, abych nezapomněl.

Jednou nám tanečníci dobových tanců neposkytnou kontakt na izraelského autora, podruhé zablokují na ministerstvu kultury udělení dotace. Co bude dál?

Petr Bílek