Tato objemná kniha tak připomíná sebrané spisy, kdyby ovšem konvolut, který by shrnoval všechny publikované Hvížďalovy knihy rozhovorů, nevydal na řadu svazků mnohem objemnějších.

Autorovy práce z hlediska žánrů tvoří trojnožku: kromě rozhovorů zaprvé a esejů či fejetonů zadruhé je tu ještě část beletristická, kam patří novely a rozhlasové hry, popřípadě básnické juvenilie. Zdá se mi, že takový výčet rázně přesahuje běžnou představu, jakou dnešní veřejnost chová o Karlu Hvížďalovi, neboť je bez mrknutí oka považován takřka výhradně za erudovaného novináře.

Z předloženého knižního sebrání odpovídá tomuto nejčastějšímu zařazení autora část první nabízející krátké texty, jež bývá zvykem v současnosti označovat jako sloupky. Kromě převažující vzpomínkové noty by se jako jejich spojnice dala označit příležitostnost. Hvížďalova stylistická obratnost dokáže vyklenout lusk i z hrášků vyrůstajících v různých časech a místech, a kromě toho je pro něj charakteristické, že svede obecně známým historickým událostem a osobnostem podsunout jako sokl zdůvěrňující privátní rozměr zrozený buď z jeho osobní zkušenosti nebo z rodinného zázemí.

Jeden příklad za desítky jiných: „Babička bydlela zamlada v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová nebo Na Dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelném domě U Zlaté hvězdy, o němž víme od roku 1372: původně tam sídlil rychtář, později purkmistr. Kdykoli o zlatnické dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u pradědečka sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců.“ Takže když se zmíníte o Voskovci a Werichovi, o Jiřím Suchém, Pavlu Tigridovi, Janu Zrzavém nebo rodu Vieweghových, buďte si jisti, že autor má k nim vyšlápnutou cestičku vztahem osobním nebo na základě nějaké rodinné anamnézy a že se o ní nezapomene zmínit. Osvědčuje při tom vytříbený novinářský čich na dobrou historku a překvapivý detail. Rád se věnuje i dobovému přepólování různých politických výročí a s oblibou zbavuje historické mezníky ideologického balastu, který je obrůstal jako bujná vegetace v minulém režimu. Jednotlivé segmenty první části by se daly přirovnat k momentkám prudce a na okamžik ozářeným bleskem pohotového fotografa.

Druhá část publikace pokračuje na cestě do hlubších rovin osobního i rodinného soukromí, délka textů začíná varírovat podle výživnosti námětu a neřídí se již předem daným mediálním prostorem. Ponor do vlastního dětství a mládí vede autora až k jisté legendarizaci míst, k nimž patří určité lokality v Praze a zejména pak v Lukách pod Medníkem, kde vypravěč trávil prázdniny na chatě u babičky a dědečka. Zde se nepracuje s fikčními světy, tady jsou autor a vypravěč totožní a z hlediska tematického je nápadné, jak výrazně se na formování Hvížďalovy osobnosti podíleli prarodiče a jak stínovou roli sehrávají rodiče.

Posílení autobiografické roviny vyprávění zvedá ovšem otázku, do jaké míry se privatissimum dá přitažlivě nabízet publicistickými prostředky. V takových případech je třeba se spolehnout, že vypravěč svou prací a životem vzbuzuje dostatečnou zvědavost nebo že způsobem svého přednesu efekt závažnosti své vzpomínky je schopen vyvolat, a myslete tu třeba příklad Oty Pavla. Hvížďala je si navíc vědom, jak užitečnou roli při inscenaci historek sehrávají kulisy, a nešetří při uvádění známých adres, s oblibou vyjmenovává jména přitažlivých míst spjatých se západní kulturou a civilizací. Někdy se však neubrání, aby neuštědřil čtenáři drobné kázání blížící se politickému školení. Takovou povahu má například text nazvaný Kultura je řád a pravda je úkol, kde už sám titul mluví za vše.

Zatímco tyto první dvě části svou skladebností naznačují, že nevznikaly podle předem rozvrženého jasného záměru, část třetí a nejrozsáhlejší je soustředně tematicky vázaná na období autorova německého exilu v letech 1978 až 1990 a na osobnosti, se kterými se především v té době setkával. Držíme tak v ruce vějíř portrétních karet, na nichž rozeznáváme podoby Hvížďalových přátel a které mají jako konstantní pozadí přemítání o motivech a smyslu, kvůli nimž člověk opouští vlast. A kromě toho je tu ještě třetí významová rovina osvětlující vznik některých autorových rozhovorových knih. A ještě se zde vzpomíná na dávné lásky a na oblíbené malíře.

Autor se svěřuje s tím, jak vnímal a vnímá Václava Bělohradského, Arnošta Lustiga, Pavla Kohna, Jiřího Grušu, Antonína Brouska, Pavla Šruta, Pavla Landovského, Václava Havla, Milana Kunderu, Karola Sidona, Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Jana Kaplického, Jiřího Němce, Rio Preisnera, Josefa Topola a mnohé další. Jejich životy se kříží a prolínají nejen s tím autorovým, ale i navzájem, takže tkají koberec doby, goblén české kultury vlající nad minulým stoletím. Útky vzpomínek se někdy opakují, jindy se vrátí, aby dokreslily, co bylo jen naznačeno.

Čteme o lidech, jejichž pobyt na této zemi stvrzovalo dílo, literární, výtvarné či výkony v divadlech nebo novinařině, čteme ale o jejich osudech, takříkajíc o jejich fyzickém působení spíš než o vyzařování jejich děl. Zalidněné předivo vztahů ovšem zapůsobí ve své plasticitě pouze za předpokladu, že najde člověka připraveného právě znalostí příslušných kulturních výkonů. Bylo by absurdní vznášet vůči autorovi nárok na jakousi encyklopedičnost tehdejšího českého kulturního exilu v Německu, ale stejně se při pohledu na šíři záběru vnuká otázka, proč Hvížďalově pozornosti unikli například Daňa Horáková a Pavel Juráček, ten se jinde v textu jen mihne.

Se zkušeností exilu v zádech, srdci i hlavě rozhlíží se pak autor po krajině domova po návratu do Čech hned po listopadu 1989 a tehdy, stejně jako nyní spatřuje mnoho přikrčenosti, ustrašenosti, obavy široce se nadechnout a přijmout konkurenci světa za humny. Návratným motivem se stává jazyk, kterým se tu mluví a mluvilo, jeho kamuflážní schopnosti, obava z přímého pojmenování jako projev strachu z pravdy. Hledání pravých slov prolíná celou knihou a stává se tak jejím ústředním posláním, jak koneckonců zaznívá už z cinknutí titulu: Věta jako povolání.

Čtvrtá část akcentuje právě toto snažení a obsahově těží rovněž z exilových zážitků, leč vydává se v autobiografických pasážích i do profesních a soukromých sfér autora v desetiletích následujících. Výrazněji se v některých pasážích dostává ke slovu sebezpytování a některé řádky jako by byly diktovány výčitkami svědomí. Potkáváme tu Karla Schwarzenberga, Karla Kryla nebo Ivana Wernische. A stále výrazněji zaznívá v textech podstatně rozměrnějších než předtím akcent na evropanství, otázka po jeho podstatě, po jeho slabém osvojení u nás. Chodíme s autorem jeho lidským lesem, dovídáme se, koho potkal, posloucháme příběhy Jiřího Stivína nebo Jana Vodňanského, a najednou se ocitáme u ryze politologické úvahy Liberální, nebo autoritářský stát? O kousek dál se rozebírá český vztah k ústavě a k zákonnosti vůbec, do vzpomínání tu a tam vpadá politická aktualita a soudržnost celku se zase začíná rozpadat. A neústrojnost vrcholí málo odůvodněným zařazením rozhovoru s Kaiserem a Lábusem, který tam padá doslova z nebe.

Jako aerosol se šesti stovkami stránek vznášejí dva problémy, kterých se autor dotýká z nejrůznějších stran. Ten první by se dal formulovat jako vztah exilu k domovu, jako metafora riskantního života, jako boj se strachem stát se sebevědomým individuem. Druhý rotuje kolem odvěké otázky, co jsou Češi zač. Jejich konfrontace se současným západním světem dopadá u Hvížďaly opakovaně žalostně.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.