Jaká je politika vládnoucích sil, takové jsou zpravidla dopady na národní hospodářství. Někdy příslušná vláda dělá značné neprozíravosti a rozhoduje neodborně, jako například čerstvě schválený rozpočet na rok 2025, a pak se bude divit následkům. Podobně, jako se divila divoce rostoucí inflaci, která relativně nedávno šplhala až ke 30 %, což se stalo poprvé od roku 1989. Můžeme v té souvislosti připomenout spor mezi premiérem Fialou a guvernérem ČNB Michlem, kdy Fiala Michla vinil z této inflace (prý v souvislosti s udržováním nízkých úrokových sazeb). Při znalosti zdejší reality (konflikt na Ukrajině, sankce vůči Rusku, otazníky nad dodávkami plynu, přenos pravomocí nad českou energetikou na lipskou burzu atd.), která vykulminovala do představitelných cen za základní energetické a životní zdroje, to na naši vládu prozrazovalo skutečnou neznalost národního hospodářství. Nu a Miroslav Ševčík byl snad jediný, kdo to říkal nahlas, viditelně a slyšitelně. To se ovšem nehodilo nejen vládě, ale i jí poslušnému vedení VŠE a skončilo to, jak víme, bezprecedentním zbavením Ševčíka děkanské funkce de facto z politických důvodů. 

Ševčík tuto věc dal k soudu, který o ní už řadu měsíců rozhoduje i nerozhoduje. V těchto dnech se má konat možná už klíčové rozhodování soudu. Proto není divu, že média se činí. Ostatně byl to Seznam Zprávy, kde už před víc než rokem redaktor Václav Dolejší prohlásil, že by bylo nejlepší školu zbavit Ševčíka tím, že se zruší celá jeho fakulta. Což tehdy vypadalo jako naprostá nehoráznost, ale mezitím rektor Dvořák sám tuto možnost opakovaně nevyloučil. To je ovšem něco, co zde neznáme od časů komunismu. Fakulty se rušily po Vítězném únoru a pak po Pražském jaru. Spolu s fakultami se z ryze politických důvodů vyháněli nepohodlní nositelé nežádoucích názorů, a to jak mezi učiteli, tak mezi studenty.

Jak tedy číst nejnovější výplod Seznam Zpráv? Na první pohled jde o to, že Národohospodářská fakulta nemá prodloužené habilitační (docentské) akreditace z oboru ekonomie, což je přičítáno za vinu Ševčíkovi. Zapomíná se však na to, že problémy s Národním akreditačním úřadem, který o těchto pravomocech rozhoduje, vznikl za jiného děkana, totiž Zdeňka Chytila. To však není jediná chyba v článku. Například profesorské a habilitační řízení z oboru hospodářské politiky, které právě zastřešuje docent Ševčík, je stále funkční. Řada dalších utvrzuje jeho autora z jasné podjatosti. Píše například, že „se Ševčík na fakultu vrátil ve funkci proděkana“. Což je lež. Ševčík z fakulty nikam neodešel, dál vede svoji katedru hospodářské a sociální politiky, jen byl pověřen novou děkankou Adélou Zubíkovou výkonem funkce proděkana pro ekonomiku.

Mimochodem, i zde se projevuje autorova chybějící nestrannost. Nejenže představuje děkanku Zubíkovou jako Ševčíkovu „chráněnkyni“, což je jednak nezdvořilé, jednak lživé. Kdo někdy tuto dámu viděl v akci, ví, že je to velmi samostatně myslící a jednající osobnost, žádná a ničí loutka, ani Ševčíkova. Jak ale chtít vhled do situace od někoho, kdo ani nezná zkratku dotyčné fakulty, která je NF, nikoli NHF, jak nám autor vnucuje? Z toho je opět patrné, že mu nejde o fakta, ale o propagandu.

Mluvíme-li o Národním akreditačním úřadu, její předseda, bývalý ministr školství Robert Plaga, se do celé věci vkládá vyložena aktivisticky, což je vzhledem k jeho postavení naprosto vyloučené. Ve svém prohlášení víceméně vyhrožuje vedení celé VŠE, že když si nevyřeší „kauzu Ševčík“, může přijít jako celek o institucionální akreditaci, tedy možnost do značné míry rozhodovat si sama o tom, co bude náplní studia a jakých oborů.

Článek pak pokračuje opravdu nemilou analogií. Autor konstatuje, že jedním z důvodů někdejšího Ševčíkova odvolání byl fakt, že „se loni na jaře ocitl v davu usilujícím o násilné vniknutí do Národního muzea a stržení ukrajinské vlajky.“ Zcela a vědomě pomíjí fakt, že do toho davu byl podle dokumentárních záběrů a fotografií Ševčk vysloveně vtlačen ozbrojenou policií, když pomáhal zraněnému demonstrantovi. Nikdo nikdy nedokázal, že Ševčík chtěl kamkoli vnikat. Trochu to připomíná novinářskou rétoriku z listopadových dnů 1989, od nichž nás dělí právě 35 let. Tehdy také mnozí účastníci pochodu k uctění památky Jana Opletala se „ocitli v davu usilujícím o …“ doplňte si sami. Třeba útok na náš tehdejší krásný a šťastný socialismus. Mnoho lidí z toho zástupu na Národní třídě pak po výsleších na policii (VB) čekaly podobné restrikce. Naštěstí byl vzápětí režim svržen, ale z toho, jak se choval v lednu 1989, srpnu 1988 a srpnu 1989, si umíme snadno představit, co by bylo, kdyby toho nebylo.

Mnozí pozorovatelé současných událostí konstatují, že silně připomínají 50. léta minulého století. Naposled se v tom smyslu vyjádřil emeritní president Václav Klaus ve své přednášce právě na VŠE, a z liberálních, rozuměj prorežimních, médií to náležitě schytal. Jenže: není právě „kauza Ševčík“ nejlepším důkazem, že měl Klaus pravdu? Na to si odpověz každý sám.