Nedávno to na vlastní kůži poznal mladík, který se snažil zabránit okrádání spolucestujících v metru. Mohl klidně stát, otočit se jinam a dělat, že se ho to netýká. Tak, jak to udělali všichni ti ostatní. Ti, co chvíli poté přihlíželi, jak za tuto svoji obětavost a odvahu dostává zmíněný mladík nakládačku. Jejich lhostejnost šla až tak daleko, že nikdo z nich ani nezavolal policii. Chlapi nezasáhli, ženy ani nezakřičely. Všichni dělali, že se jich to netýká. Zhnuseně nastoupili do soupravy metra a pomysleli si každý něco o tom, jak jsou ti lidé hrozní, že se perou v metru a ohrožují nás, slušné občany...

Ve Švejkovi je pěkný popis tohoto přístupu: „To je syn toho zapíchnutýho. To musí být taky pěknej lump!"

Nevím, zda po této zkušenosti se společností neodvážných, bude příště mít ten muž vůbec chuť se zastat někoho, komu se děje příkoří.

Společnost, která se nedokáže zastat těch, kdo projevili odvahu, nebude mít nikdy dost účinné zákony, dostatek policistů, nebude mít nikdy dost represe.

Čtu-li proto dnes některé reakce na úvahy o spolupráci vznikajícího politického projektu Národních socialistů s bývalým poslancem Zdeňkem Kořistkou či Jaroslavem Škárkou, jako ozvěna se mi vrací právě ona věta ze Švejka: „To je syn toho zapíchnutýho. To musí být taky pěknej lump!".

Přitom to oba jsou lidé, kteří bezpochyby projevili svoji osobní odvahu. Vystoupili proti něčemu, s čím nesouhlasili. Ano, mohli spokojeně mlčet a chovat se přesně jako ti lidé, co se nezastali onoho mladíka v metru. Zcela jistě by dnes měli méně problémů a možná by byli i bohatší.

Z boje proti korupci se stal politický kýč, jak to naprosto výstižně nedávno popsal Václav Bělohradský. Čím více o boji s korupcí čeští politici mluví, tím více se naše země propadá v mezinárodních žebříčcích o její míře.

Pro boj s korupcí totiž potřebujete právě onu odvahu, které se nám však tak strašně nedostává. A když se nějaký odvážný najde, je to pro nás „ten syn toho zapíchnutýho, co musí být taky pěknej lump".

Chceme-li věci měnit, potřebujeme mít odvahu. Odvahu o věcech méně mluvit a naopak je beze slov prokazovat konkrétními činy či kroky. A ocenit ty, kdo v sobě tuto odvahu našli.

Jinak budeme dřív nebo později všichni v pozici onoho mladíka, kterého se nikdo nezastal, když se snažil zabránit okrádání svých spolucestujících.

Pokud s tím něco neuděláme, pokud v sobě nenajdeme každý jeden z nás odvahu, pokud ji nedokážeme ocenit u druhých, dřív nebo později dostaneme všichni pořádnou nakládačku. A zaslouženě.

Publikováno se souhlasem vydavatele.