Naše média tuto událost hodnotí převážně pozitivně a více či méně zdůrazňují, že Pavlovo jmenování do takto vysoké funkce je vlastně nepřekvapivou odměnou za spolehlivé spojenectví Česka v zahraničních misích, resp. za dlouhodobou angažovanost v Afghánistánu. Mohli bychom ještě přidat, že k tomu přispěla i kontinuální politická podpora zahraničních misí, ať již za vlády levice či pravice, a v neposlední řadě i to, že Česko a potažmo země střední Evropy jsou v očích stratégů NATO nejen geograficky, ale i hodnotově a kulturně jakýmsi předělem mezi Východem a Západem, tzn. tvoří pomyslnou čárou sféry vlivu aliance. Poslední argument vynikne zvlášť s přihlédnutím k našemu (byť dnes poněkud nejednoznačnému) oficiálnímu „proevropskému“ postoji vůči současné ukrajinské krizi.

Pokusme se podívat na zvolení našeho špičkového vojáka do nejvyššího strategicko-vojenského postu z druhé, globálnější stránky. Čech se totiž bude angažovat v mezinárodní bezpečnostní organizaci, jež od pádu sovětského bloku hledá svoji tvář. Je to mj. proto, že od pádu železné opony nemá NATO jasně definovaného a viditelného protivníka (více o tom ve starším článku Je dnes NATO obranný, nebo útočný vojenský pakt?). Oficiální nepsanou doktrínou, kterou nikdo nahlas nepřizná, je tlak na vlastní hranice Ruska, na něž vedení aliance i jeho členové stále pohlížejí jako na „toho, kdo prohrál studenou válku“. Z geopolitického hlediska usiluje NATO o vytlačení ruského vlivu na bývalé sovětské republiky, s nimiž je Rusko dodnes provázáno ekonomicky, resp. energeticky, a v menší míře politicky. Pochopitelně je s nimi spojeno historicky i symbolicky prostřednictvím „bratrství národů“ v tehdejším SSSR. Nostalgie po „starých pořádcích“ je v tomto prostoru stále silně přítomna a těchto sentimentů bychom si měli být při hodnocení nejen Ruska vědomi.

NATO si po konci studené války vytvořilo s pomocí stejně naladěných médií mýtus o „osvoboditeli a dlužníkovi“. Tento mýtus vypráví o Americe, která svět zbavila říše zla v podobě SSSR. My jim za to dlužíme svou nezpochybnitelnou loajalitou a tento dluh z minulosti splácíme aktivní angažovaností v operacích aliance, jejíž vůdčí silou jsou právě USA. Že někteří roli USA ve světě chápou právě takto, jsme se mohli přesvědčit před několika lety, kdy skupina mj. bývalých významných politiků střední a východní Evropy apelovala na tehdy začínající Obamovu administrativu, aby starý kontinent ve svých plánech neopouštěla. Jak si mnozí jistě vzpomenou, otevřený dopis vznikl na pozadí kontroverzního plánu Obamova předchůdce G. W. Bushe umístit do Česka a Polska prvky globální americké protiraketové obrany. Při hledání „nové tváře“ po konci studené války se NATO profiluje též jako společenství univerzálních euroatlantických hodnot, v jejichž popředí stojí volný trh, svoboda jednotlivce a demokracie. Jako kdyby se působením NATO ve světě jeho optikou stále v paměti členů reprodukoval onen mediální příběh „osvoboditele a dlužníka“ a potvrzovala se tak platnost universálních hodnot, a tedy i jeden z důvodů existence této organizace. NATO se mimoto nyní otevřeně definuje jako síla schopná zasáhnout kdekoli bude potřeba, resp. ke bude zapotřebí chránit z jeho pohledu univerzální hodnoty. V tom je právě jedna z jeho největších potíží; ve skutečnosti, ať vědomě, či ne, nadřazuje „své“ (euroatlantické) hodnoty nad jiné, a hájí tak zároveň unipolární uspořádání světa. Tato nepsaná doktrína se zřetelně projevuje právě ve vztahu k Rusku, jemuž evropské a americké politické elity celkem pravidelně vyčítají neochotu univerzální hodnoty přijmout.

V rovině praktické, chcete-li vojensko-bezpečnostní, došlo k pokusu formulovat nové alianční cíle pro 21. století na zasedání NATO na podzim roku 2002 v Praze. Jak uvádí výše zmíněný článek, formulovaly se zde obecné cíle jako boj proti terorismu, o němž se v souvislosti s hledáním nové tváře mluvilo i předtím, potírání mezinárodního organizovaného zločinu nebo boj proti přeshraničnímu pašování drog. K tomu ovšem není potřeba organizace, jejíž charakter tyto cíle přesahuje, protože její hlavní smysl je ovlivňovat geopolitickou rovnováhu světa. Ve světle vyjádření vysokých představitelů NATO ohledně bezpečnostního řešení konfliktu na Ukrajině i jinde není bez zajímavosti, že již tehdy vznikla dohoda o vytvoření NRF (NATO Response Force) – vysoce mobilního a flexibilního oddílu čítajícího až 25 tisíc speciálních jednotek, které by mohly být podle potřeby vysazeny prakticky na kterémkoli místě světa. NATO vlastně v konfliktu na Ukrajině našlo další důvod pro svou angažovanost a potvrzení svého smyslu, když 12 let starý nápad „čekal“ jen na tu správnou příležitost.

Ať je to s hlavními či vedlejšími cíli aliance tak, či onak, významu původního záměru, tj. zabránit šíření komunismu do svobodného světa Sovětským svazem, se zdaleka nepřiblížily. Ani nemohly, protože původní cíl byl vyčerpán koncem studené války. Objekt zájmu se však nezměnil, je jím nynější Ruská federace, avšak tentokrát nikoli otevřeně. Zkusme si představit, že by někdo z vrcholných představitelů veřejně přiznal, že NATO existuje proto, aby oslabovala Rusko. To je zhruba tak pravděpodobné, jako kdyby papež přiznal, že je ve skutečnosti nevěřící. Pravdou je, že všechny zmíněné nové cíle a dlouhodobé strategie se oficiálně zdůrazňovanému obrannému charakteru NATO poněkud vzdalují. Zejména proklamovaná schopnost „nové“ aliance zasáhnout kdekoli vzbuzuje jisté obavy a pochybnosti. Znamenalo by to totiž, že NATO tak de facto potvrzuje, že jeho podstatou je nyní nikoliv obrana, ale odstrašení. V souvislosti s angažovaností aliance na Balkáně a Blízkém východě je možné konstatovat, že domněnky o změně charakteru organizace jsou minimálně opodstatněné.

Je otázkou, jestli generál Pavel v roli předsedy Vojenského výboru aliance bude pokračovat v nastoleném trendu, tedy orientovat NATO jako globální nástroj odstrašení, resp. udržování globální nerovnováhy, nebo se snažit organizaci profilovat jiným směrem a poněkud ji emancipovat od dominantního amerického vlivu. Jeho nedávná prohlášení o agresi Ruska, aniž se zmínil o okolnostech, které krokům Ruska předcházely, však naznačuje, že dramatické změny – alespoň v tomto ohledu – není možné očekávat. Nicméně Pavlovy bohaté vojensko-diplomatické zkušenosti a jeho rozvaha by snad mohly do jisté míry vyvážit určitý jednostranný pohled amerických strategických plánovačů na geopolitickou rovnováhu světa. Každopádně je jmenování českého generála především osobním úspěchem než přínosem pro Česko.

Publikováno se souhlasem vydavatele