Jeho zpráva byla dalším střípkem do mozaiky tzv. slovenské krize, která měla nejprve oslabit a pak zlikvidovat administrativně-mocenskými zásahy politický vliv Demokratické strany (DS) ve slovenských orgánech moci - Sboru pověřenců (výkonného orgánu - tedy vlády) a Slovenské národní radě (SNR), zákonodárného tělesa.

Demokratická vláda získala v květnových parlamentních volbách roku 1946 celkem 62% hlasů (téměř milion hlasů) a na Slovensku volby vyhrála, zatímco slovenští komunisté (KSS) dostali pouze 30%. Porážku slovenští komunisté neočekávali, věřili ve své vítězství a prohru svého hlavního soupeře, Demokratické strany. To se však nestalo a již den po volbách vedení KSČ a KSS společně promýšlely další taktiku proti nejsilnější straně na Slovensku. Klement Gottwald, který stanul v čele vlády v červenci 1946 poté, co KSČ v českých zemích volby vyhrála, se zaobíral více možnostmi, jak znemožnit uplatnit Demokratické straně svůj pronikavý volební výsledek ve slovenských orgánech moci. Zvláště radikální byl v tomto směru Svaz slovenských partyzánů, v jehož čele stanul po válce K. Šmidke, a který hlasitě volal po očistě Demokratické strany od údajných protistátních činitelů a bývalých luďáků (rozuměj HSĽS). Předsednictvo KSS se sešlo 29. 5. 1946 a jednalo o neuspokojivém volebním výsledku a dalším postupu proti Demokratické straně.

Navrhovalo buď stranu úplně vyloučit z vlády kvůli jejím údajným stykům s bývalými luďáky, kteří měli být i v jejím vedení, nebo jí klást takové požadavky, které by museli slovenští demokraté přijmout, aby mohli nadále setrvat ve vládě. První možnost však komunisté záhy opustili, protože vyloučením strany z vlády, jež se umístila ve volbách na prvním místě, by mohlo pro ně znamenat odliv popularity a veřejné přízně. Proto byla po jednání české a slovenské strany schválena dne 24.6. 1946 tzv. třetí pražská dohoda, která rozhodla o tom, že slovenské orgány byly přímo podřízeny vládě a jednotliví pověřenci českým ministrům. Komunisté tak částečně dosáhli svého, ale s celkovým výsledkem spokojeni nebyli, protože Demokratická strana disponovala ve SP a SNR pohodlnou většinou.

Vítězství slovenských demokratů tak v očích komunistů ,,znehodnotilo" suverénní vítězství KSČ v českých zemích, kde získala 40%, a proto do budoucna komunisté usilovali o změnu mocenskopolitických poměrů na Slovensku ve svůj prospěch. Mělo se tak stát především vykonstruovanými obviněními vedoucích činitelů DS, smyšlenými kontakty s luďáckým podzemím, provokacemi atd. Tento čas nastal v polovině roku 1947, kdy komunisté spustili nevídanou očerňovací kampaň proti nejsilnější politické straně. V červnu tohoto roku oznámil ministra vnitra Nosek ve vládě, že významní funkcionáři DS se ,,paktují" s bývalými luďáky, kteří mají dostatečný prostor ke svým ,,rejdům" v této straně. Vykreslil události na Slovensku v temných barvách, jeho bylo co nejvíce destabilizovat politickou situaci na Slovensku, prohlásit DS za státně nespolehlivou, a v příhodnou chvíli změnit mocenské pořádky na Slovensku, aby DS vyšla z této krize pokud možno výrazně oslabena. Skutečná krize však přišla na podzim roku 1947, kdy se již poměry na Slovensku dostatečně vyhrotily tak, aby komunisté přikročili k druhé fázi, k radikálnímu mocenskému řezu. Dne 16. 9. pověřenectvo vnitra v čele s generálem Ferjenčíkem prohlásilo, že v Žilině bylo ,,odhaleno" spiknutí proti republice. V tomto ,,spiknutí" figuroval tiskový tajemník náměstka předsedy vlády J. Ursínyho O. Obuch. Toto obvinění bylo zcela vykonstruované, avšak vedlo k tomu, že 30. 10. Ursíny rezignoval na svou funkci, když mu předtím byla slíbena beztrestnost (tu však komunisté po únoru 1948 porušili a Ursíny byl stejně zatčen). V říjnu byli zatčeni generální tajemníci DS J. Kempný a M. Bugár, které policie obvinila z rozsáhlého luďáckého protistátního spiknutí. Zatýkací mašinérie se však těmito kroky nezastavila a rozběhla se naplno, kdy už bylo v policejních vazbách několik set funkcionářů DS na všech úrovních.

V úzké kooperaci vedení KSČ a KSS bylo v říjnu přikročeno k veřejným nátlakovým akcím. Demonstrace měly především požadovat demisi Sboru pověřenců, kde měla DS většinu, očistu slovenského politického života a nahrazení ,,reakčních" politiků DS spolehlivými lidmi, jinými slovy exponenty komunistické strany. Na 6. 11. byla naplánována jednohodinová manifestační stávka, na 30.10. se měl sejít celoslovenský sjezd závodních rad a 14.11. potom sjezd slovenských rolníků v Bratislavě. Dne 21. 10. 1947 se konala konference odbojových složek a partyzáni požadovali odstoupení Sboru pověřenců a jeho důslednou očistu od bývalých luďáků, s nimiž spojovali přední činitele DS. Den po zasedání sjezdu závodních rad, tedy 31.10. podal předseda Sboru pověřenců G. Husák v dohodě s komunistickým vedením v Praze demisi Sboru pověřenců bez vědomí zástupců DS, i když neměl se svými spojenci potřebnou většinu. V rozporu s platnými právními předpisy prohlásil Husák Sbor pověřenců za demisionovaný. Otevřená slovenská krize spojila do jednoho šiku i ostatní nekomunistické strany, které uvěřily komunistickému tvrzení o spolčení vedení DS s bývalými luďáky, kteří měli usilovat o rozbití republiky.

V listopadu odjel na Slovensko premiér Gottwald, aby řešil nastalou krizi. Komunisté usilovali hlavně o to, aby DS ztratila většinu ve Sboru pověřenců a požadovali pro sebe pověřenectvo vnitra, spravedlnosti a zemědělství, tedy klíčové mocenské posty, které držela ve svých rukách KSČ. Potom, co jednání ztroskotala na neústupnosti představitelů DS, jednala Národní fronta v dalším kole rokování o politické situaci a složení SP. Ve dnech 17. - 18.11. proběhly závěrečné debaty o novém složení SP, kdy žádná strana již v něm neměla většinu, KSS měla 5 svých zástupců a předsedu, jimž byl opět G. Husák, DS 6 zástupců, pověřenectvo spravedlnosti připadlo nestraníkovi A. Buzovi.

Za pomocí nátlakových akcí, vykonstruovaných obvinění a cílených provokací proti DS, navíc s podporou českých nekomunistických stran, kteří ještě neprohlédli snahu KSČ a KSS o politickou likvidaci DS, se komunistům podařilo dosáhnout svého cíle - výrazně ji oslabit. Ale i to jim nestačilo, protože se domnívali, že se jim podaří nakonec vyloučit DS z vlády, což se nakonec nestalo, nicméně tomu bylo blízko. Komunisté si vyzkoušeli použití mocenských prostředků v politické praxi, které využili v pozdější únorové vládní krizi, jenže v opačném gardu - demisi tentokrát nepodali zástupci KSČ, nýbrž nekomunističtí ministři, kteří jim tak usnadnili situaci.

Nicméně průběh obou krizí byl velmi podobný - v únoru 1948 proběhl sjezd závodních rad, sjezd rolnických komisí a manifestační stávka a vláda byla doplněna o exponenty KSČ, jež měli zájem s ní do budoucna kolaborovat. Jediný rozdíl mezi slovenským podzimem a českým únorem byl ten, že na Slovensku nevedla ještě krize k absolutnímu převzetí moci komunisty, v únoru 1948 již ano. Proto podzimní krizi na Slovensku nazýváme jako ,,generální zkoušku" na Únor.

Publikováno se svolením vydavatele.