I přes nesouhlas většiny populace sněmovna těsnou většinou vládní návrh prosadila. Velká většina obyvatel ČR dnes totiž kromě očekávaného nepříznivého finančního dopadu na státní a posléze soukromé finance žádný jiný dopad působení církví na své životy nepociťuje. Oprávněně vyvstávají na místě otázky, jak vůbec k těmto nárokům na odškodnění mohlo dojít a jaký užitek pro společnost to bude mít?

Jak je to s religiozitou?

V evropském kontextu je v Čechách velmi nízké procento věřících. Na rozdíl od sousedního Slovenska nebo Polska je jich několikanásobně méně. Jak je patrné z výsledků sčítání lidu, počet obyvatel České republiky hlásících se ke konkrétnímu náboženskému vyznání se v průběhu posledních dvou dekád dramaticky snížil. Pokud se podíváme na vývoj počtu lidí hlásících se ke třem nejpočetnějším církvím, k Církvi římskokatolické, k Českobratrské církvi evangelické a k Církvi československé husitské, zjistíme, že se počet věřících v posledních dvou dekádách snížil o přibližně 70 %.

I když v ČR existují církve, ke kterým se naopak přihlásilo více lidí než před deseti nebo dvaceti lety (Apoštolská, Řeckokatolická nebo Starokatolická církev či Církev adventistů 7. dne), ani tisíce „nových“ věřících nevyváží odklon obyvatel ČR od těch tradičních. Před dvaceti lety se k vyznání konkrétní výry přihlásily bezmála čtyři miliony lidí, aktuálně je to o něco více než jeden a čtvrt milionu, tedy o dvě třetiny méně.

Podle zjištění průzkumu agentury STEM počet lidí, kteří na přímý dotaz, zda věří v Boha, odpoví kladně, dlouhodobě klesá. Podle posledních údajů je o své víře v Boha přesvědčených 13 % obyvatel ČR. Individuální víra a účast na životě náboženské obce však není totéž. Počet lidí, kteří se aktivně účastní činností církví, je tudíž ještě nižší. STEM v této souvislosti zjistil, že dnes pravidelně alespoň jednou do měsíce navštěvuje bohoslužby pouhých 8 % obyvatel.

Z uvedených dat je patrné, že česká společnost je z velké části ateistická a velká většina obyvatel k církvím osobní vztah nemá. Nelze se proto divit, že když pravicová vláda přišla s návrhem zákona, podle kterého by se měla církvím vrátit část majetku zabavená po roce 1948 a přitom také postupně vyplácena finanční kompenzace až do výše 59 miliard, byla veřejnost proti. Průzkum agentury SANEP z ledna letošního roku, kdy vláda avizovaný návrh prezentovala, zjistil, že s tímto návrhem nesouhlasí sedm z deseti Čechů. O pár týdnů dříve realizovaný průzkum STEMu zjistil stejně vysokou míru odmítnutí a zjistil také, že o správnosti návrhu je přesvědčeno pouhých 8 % obyvatel. Bylo dále prokázáno, že názor na navrácení majetku církvím je velmi silně podmíněn tím, zda člověk pokládá církve za užitečné instituce. O užitečnosti církví je přitom přesvědčeno jen 40 procent lidí. Velmi zajímavé zjištění potom je, že o prospěšnosti církví je přesvědčena i čtvrtina nevěřících a naopak téměř třetina osob hlásících se k římskokatolické církvi je za užitečné instituce nepovažuje.

Jsou restituce oprávněné?

Již od konce osmnáctého století byl Josefem II. fakticky postátněn církevní majetek. Církev byla zbavena dispozičního práva k majetku a od této doby se pohlíželo na tento majetek jako na majetek veřejný či státní. V pozemkových knihách byl majetek vždy subjektivizován na konkrétní církevní jednotky, jako například fara, kostel, hřbitov. Od časů Josefa II. byla církev omezeným správcem či provozovatelem svěřeného majetku. Církev tedy nebyla suverénním vlastníkem, majetek vlastnil stát. Po rozpadu Rakousko – Uherska a vznikem ČSR byla v tomto směru v právní rovině zachována kontinuita a církev tudíž nadále byla pouze omezeným správcem veřejného majetku. Tento stav přetrval až do roku 1948, kdy nastoupila v ČSR komunistická totalitní moc. Zde pak vzniká meritorní spor ohledně předmětné restituce majetku církvím. Zásadní problém však netkví v tom, zda se komunisté dopustili masivního zcizování majetku církve, jak je nám předkladateli předmětného zákona o církevních restitucích neustále prezentováno, nýbrž v tom, že komunisté zbavili církve práva k užívání majetku, na kterém hospodařili. Docházelo tak někdy k drastickému vyhánění církevních hodnostářů z těchto církevních nemovitostí, jež byly zpravidla transformovány ke zcela jiným účelům, než jakým měly původně sloužit. Problém též vyvstává v právním nazírání termínu restituce. Restituce znamená navrácení konkrétního majetku určitému právnímu subjektu, kterému dříve právoplatně patřil. Problém je však v tom, že v tomto případě není navracet majetek komu, protože církev de facto tímto majetkem již půldruhého století nedisponovala. Navíc mezi restituenty se řadí i ty církve, které vznikly po roce 1990, tudíž jim nemohl vzniknout zákonný nárok na případné majetkové vyrovnání. Na tuto skutečnost upozorňují naši přední ústavní právníci, jako například profesor Václav Pavlíček nebo předseda ústavního soudu Pavel Rychetský.

Z výše uvedeného vyplývá, že parlamentem schválený zákon je právním paskvilem, nerespektujícím historické pozadí či souvislosti.

Jde tedy skutečně o velkorysý dar.

Jaký to bude mít přínos pro obyvatele?

Socialistický státní paternalismus roli náboženských organizací dlouhá léta marginalizoval. Víra byla nahrazena ideologií, roli výchovy, vzdělávání, zdravotní péče i péče o potřebné převzal stát. Sčítání obyvatel realizovaná v období socialismu dotaz na náboženské přesvědčení od roku 1948 nezahrnovaly. Nelze tedy spolehlivě porovnat kolik věřících bylo v ČR v období před listopadem 1989. Rozhodně ale k faktu, že v roce 1991 bylo v ČR zaznamenáno mnohem více věřících než dnes, přispěly polistopadové společenské změny; nádech svobody, který přišel s něžnou revolucí. Myšlení lidí, desetiletí ovlivněných ideologickou masáží totalitního režimu, se začalo naplno svobodně projevovat. Mnozí se opět obrátili k ideálům víry svých předků, nejčastěji se začali hlásit k římskokatolickému vyznání. Byla to také reakce na turbulentní období celospolečenských změn a opětovného závanu svobody. Ve víře a ve společenství věřících lidé hledali vzájemné sdílení pocitů, tužeb, nadějí i obav. Mnohé bezesporu ovlivnila osobnost tehdejšího papeže Jana Pavla II., který významně podpořil pád komunistických režimů v sovětském bloku. Vlídný a sympatický Polák velkou měrou podpořil renesanci českého křesťanství svatořečením hned tří významných historických osobností českých dějin, a dokázal u obyvatel vzbudit nové naděje po pádu komunistického režimu a transformaci společenského zřízení. Důkazem je, že ho při každé návštěvě v ČR vždy osobně vítaly statisíce lidí. Situace dnes ale ukazuje, že zájem o církve dlouhodobě upadá. Na druhé straně dnes není církev na rozdíl od totalitní komunistické moci státem omezována ve své obecně prospěšné činnosti.

Církev bezpochyby po listopadu 1989 rozvíjí společensky prospěšné aktivity a poskytuje služby zejména ve prospěch sociálně slabších, tento fakt je ale mediálně upozaďován. V dialogu o restitucích téměř vůbec neobjevují. Přitom darování miliardového majetku je příležitostí pro další rozvoj společensky prospěšných aktivit, které církev tradičně a v různých koutech světa vykonávají. V současném společenském klimatu, kdy je jako společenský problém číslo jedna vnímána korupce, je tento ohromný přesun majetku vnímán spíše jako další příležitost pro privilegované tuneláře.

Meritorně jde tedy o to, aby bylo s darovaným veřejným majetkem naloženo skutečně ve prospěch společnosti. Pokud k tomu nebudou legislativně vytvořeny náležité podmínky, které vyloučí možnost majetkových čachrů a tunelování, ze kterého budou těžit jen pochybné skupiny spekulantů, bude tento dar církvím v očích veřejnosti zákonitě přijímán negativně.

Publikováno se souhlasem vydavatele.