Prozatím totiž měly k dispozici pouze předběžný odhad sestavený na základě neúplných dat, navíc bez jakýchkoliv podrobností. I ten ovšem vyzníval na evropské podmínky velmi povzbudivě. Mezičtvrtletní růst o 0,6 % se řadí mezi ty velmi solidní, stejně jako aktuální meziroční tempo 2,7 %. Dá se předpokládat, že k ekonomickému růst eurozóny – podobně jako v předchozím období – přispěla jak spotřeba, tak investice i se zahraničním obchodem. Na straně nabídky si největší zásluhu zřejmě opět připíše zpracovatelský průmysl, který budou v závěsu následovat některé služby. Konkrétně doprava, obchod a IT služby.

ECB tak rovněž bude mít na svém zítřejším zasedání mnohem ucelenější obrázek dění v eurozóně, který navíc podporuje i sestava nových měkkých dat za první kvartál, které rovněž vyznívají celkem povzbudivě. Při pohledu na indexy nákupních manažerů (PMI) si nelze nevšimnou ústupu z nedávných sedmiletých maxim, ať už jde o celkový PMI za eurozónu v únoru, nicméně stále se tento index nachází nad hranicí 56. A to samo o sobě naznačuje pokračující expanzi, i když PMI zaostal za úrovněmi dosaženými v závěru loňského roku a vlastně nakonec i za odhady trhu. Ústup z maxim je přitom vidět ve všech velkých zemí eurozóny a jde na vrub především odvětví služeb. Jde nicméně o jeden měsíc, a tak nemá smysl hned začít malovat čerta na zeď. Zvlášť, když samotné číslo je stále velmi vysoké pro všechny zúčastněné země.

Ale abychom jen nechválili, tak si nelze nevšimnou, že se nedaří všem zemím až tak stejně dobře. I na celkových výsledcích za poslední rok je totiž vidět, že kromě Řecka v eurozóně stále existují země, kterým se ani po deseti letech nepodařilo dostat se zpět na úroveň, kterou dosahovaly před pádem Lehman Brothers. Včetně Řecka je jich pět, nicméně tou druhou s největším zaostáváním je „překvapivě“ druhá nejzadluženější země eurozóny – Itálie. Země, s jejíž vadnoucí ekonomickou silou se bude muset vypořá(dáva)t nová vláda, o níž se samozřejmě ještě neví vůbec nic.