Z pohledu meziročního růstu, který je ovšem různě silně ovlivněn v jednotlivých zemích nízkou srovnávací základnou z doby první vlny pandemie, je ČR zatím na posledním místě s růstem 7,8 %, zatímco celá eurozóna si připisuje 13,7 %.

Návrat ekonomiky ČR na předkovidovou úroveň je o poznání pomalejší než v případě eurozóny nebo Německa (viz graf). Důvodem jsou nejenom delší lockdowny, ale patrně i problémy s dodávkami komponent pro autoprůmysl a pomalejší náběh spotřeby domácností. V každém případě je česká ekonomika stále ještě asi pět procent pod úrovní, kterou dosahovala na konci roku 2019.

Vysoký růst HDP nebyl jedinou dnešní pozitivní zprávou z eurozóny. Příznivé signály přicházejí i z tamního trhu práce, kde se v červnu snížila (sezónně očištěná) nezaměstnanost za poslední měsíc o tři desetiny procentního bodu na 7,7 %. A o tři desetiny procentního bodu je rovněž nižší ve srovnání s loňským červnem. Podpůrné programy a následné oživení ekonomiky se tak konečně začíná propisovat i do výsledků trhu práce většiny zemí EU. Příznivý byl vývoj i na českém trhu práce, kde míra nezaměstnanost podle evropské metodiky poklesla na 2,8 % a ČR je tak stále zemí s nejnižší nezaměstnaností v celé unii. A platí to dokonce i pro nezaměstnanost mladých do 25 let.

Třetí sada dat z eurozóny je už méně příznivá. Ukazuje, že růst cen energií nabírá na síle a tlačí celkovou inflaci nahoru, dokonce za cíl ECB (aktuálně na 2,2 %). Vzhledem k tomu, že centrální banka dala jasně najevo, že krátkodobé přestřelení cíle nepovažuje za jeho splnění, tak nelze od ECB v nejbližší době čekat změnu měnové politiky. Zvlášť když je vidět, že jádrová inflace zůstává pod jedničkou, a tak většinu cenového nárůstu vlastně zajišťují již zmíněné energie.