V kumulovaném vyjádření se drží v blízkosti nuly, a tak časy, kdy kladné saldo vnějších běžných transakcí nepřímo pohánělo korunu k novým ziskům, jsou nyní minulostí. Sic v mírném plusu nicméně nesrovnatelném vzhledem k pozici nerezidentů na českém finančním trhu příliš koruně sílu nedodá. Ta se tak může spoléhat pouze na velkorysý úrokový diferenciál, slušné výkony ekonomiky v době slábnoucí evropské a asijské poptávky a samozřejmě i na nízkou averzi k riziku.

Z amerických zpráv asi nejvíce upoutala možnost razantnějšího postupu Fedu, který by mohl podle části trhu přistoupit ne k 25 bodovému snížení sazeb už na červencovém zasedání, ale rovnou k padesáti bodovému v předstihu před případným zhoršením ekonomické situace, poklesu inflačních očekávání a někdo by snad mohl říct i s cílem oslabit dolar.

Na evropské straně přišla na řadu inflační čísla, která znovu potvrdila zaostávání celkové a zvláště pak i jádrové inflace za cílem ECB, což může právě této centrální bance posloužit jako vhodný argument proto, aby přiživila očekávání dalšího uvolnění měnové politiky. Ať už v podobě snížení její depozitní sazby nebo další vlny kvantitativního uvolňování. Týden na evropské straně završily dluhové statistiky eurozóny, podle kterých třeba už Francie dokázala porazit Itálii v absolutní výši veřejného dluhu a dostala se tak do čela celého pelotonu. Naštěstí jsou tu i relativní statistiky, takže v poměru k HDP to znamenalo „jen“ těsné přiblížení se k hranici 100 % HDP.

Tento týden by už přece jen měl být pro finanční trhy informačně hodnotnější. Už zítra by se třeba měl svět dozvědět, kdo bude mít tu čest vést Británii k brexitu. Ve středu přijdou na řadu výsledky indexů nákupních manažerů v průmyslu za eurozónu a zvláště pak za Německo, které se v posledních měsících zrovna příliš silnými daty chlubit nemůže, a ve čtvrtek náladu v německých firmách dále rozkryje Ifo. A nakonec v pátek přijde na řadu americké HDP za druhý kvartál.