Na vývoji cen v průmyslu jsou vidět dva trendy. První – pozitivní – vychází z příznivějšího vývoje cen ropy a kovů na světových trzích. Pokles cen vstupních komodit proto vede ke snižování cen v rafinérském a chemickém průmyslu, respektive ve výrobě kovů. Ten druhý – negativní – prostřednictvím rostoucích cen energií funguje dál proinflačně.

Rovněž se ukazuje, že za zpomalováním výrobní inflace můžeme vidět i vysoké srovnávací základy z loňského roku. Nejde tedy až na výjimky (PHM a kovy) o zlevňování, ale vlastně „jen“ o statistiku. Proto asi nemá smysl příliš aktuální výsledky přeceňovat, zvlášť když se při naší energetické náročnosti podíváme na vývoj cen v energií (+54,3 %).

Výrobní inflace – minimálně v průmyslu – už zřejmě kulminovala, avšak zůstaly po ní ceny výrazně nad předcovidovou úrovní. Chemické produkty jsou o 69 % dražší než v létě 2019, elektřina o 68 %, kovy o 62 % a tak lze pokračovat dále.

Po vlně zdražování komodit se tuzemské firmy musí stále více vypořádávat s cenami energií. Vzhledem k tomu, že vládní pomoc teprve nabývá jasných obrysů, je nemožné vývoj výrobních cen vůbec predikovat. Nehledě na fakt, že údaje o jednom z nejvíce volatilních průmyslech – rafinérském – se vůbec nezveřejňují.