Na první pohled vypadá zahraniční dluh téměř hrozivě, že dokonce dlužíme čtyři pětiny toho, co se tu za rok vyrobí, nicméně toto číslo je třeba brát s velkou rezervou. V první řadě totiž neznamená, že by ČR šla na mezinárodní trhy a 82 % svého HDP si jen tak půjčila. Do zahraniční zadluženosti se totiž počítají kromě státního dluhu v držení nerezidentů i závazky bank a podniků.

Zahraniční dluh vzniká velmi jednoduše. Když například zahraniční investor nakoupí českém trhu státní nebo firemní dluhopis, když si třeba uloží své peníze do tuzemské banky apod. Nejde tedy primárně o úvěry, pro které si tuzemské subjekty chodí ven, ale vlastně jen o přehled závazků vůči nerezidentům. Vždyť 1,5 bilionů korun představují jen převážně krátkodobé vklady cizinců, které sem nalákal kurzový režim a posléze mnohem vyšší tuzemské úrokové sazby. Je to vlastně jen další statistika, která ukazuje, jak se pohybují koruny „natištěné“ v době devizových intervencí.

Na vývoji zahraničního dluhu je vidět, že nerezidenti do české ekonomiky „nainvestovali“ v posledních letech hodně, nicméně svoji pozici už dál nenavyšují. Jestli něco roste, tak jsou to především úvěry podniků, které v zahraničí lákají levnější půjčky. A nakonec je to docela logické s ohledem na úrokový diferenciál mezi ČR a eurozónou.

Se zpomalováním ekonomiky však lze předpokládat, že i tento zájem začne postupně vyprchávat a poptávka po úvěrech na čas zvolní. Zahraniční dluh ČR by se mohl brzy dostat pod hranici 80 % HDP. Nejistotu v tuto chvíli představuje stát jako takový, který si bude muset vypůjčit peníze na další expanzi sociálních dávek. Jednou z možností, jak další zdroje získat, jsou samozřejmě zahraniční půjčky prostřednictvím nových eurobondů.