Zažil jsem Petra Nečase v různých situacích a rolích. Některé mi byly sympatické, nad jinými jsem krčil rameny, při ještě jiných jsem si zoufal. Ale ať už se stalo, co se stalo, tenhle poslední okamžik zachycený na novinovém papíru je hrozivý.
Pád jako v antickém dramatu
Zarostlý Petr Nečas prchá ze sněmovny. Z místa, v němž prožil většinu svého života po listopadu 89. Jeho spolustraníci, kteří mu většinou ještě před pár týdny či měsíci pochlebovali, se ho ani nevšimnou.
Byl na vrcholu kariéry: Premiér, předseda velké strany, otec rodiny s mnoha dětmi, věřící a praktikující katolík. Během dvou měsíců ztratil všechno: Rodinu, významné společenské postavení, kredit „pana Čistého“, nepochybně i spoustu přátel, kteří si najednou nemohou vzpomenout ani jak se jmenuje.
Při tom pohledu jsem ucítil nejprve lítost nad bláznivým osudem tohoto podivného muže. Pak srdce přehlušil hlas rozumu: Může si za to přece především on sám!
Pandořina skříňka
Otevřel ji přece právě on: Když nastoupil po Mirku Topolánkovi, pustil do ODS naplno ty, kteří ji museli nutně zničit. A vytáhl je k sobě nahoru. Dva typické příklady: Jiří Pospíšil a Bohuslav Svoboda: Miláčci médií, cynikové moci, kteří s něčím takovým jako je pravicová politika nejen nemají nic společného, ale zosobňují naopak přímo její protipól. Tím není klasická levice, reprezentující zájmy určitých sociálních skupin. Tím je elitářská mediální strana všeobecného dobra – havlisté všeho druhu. Klasická levice a pravice je o politice. Elitní vládci našich osudů jsou o „diktátu dobra“ prosazovaného politikou „nepolitickou“.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: protiproud.cz