Zatím je to tak, jako by parta žhářů zapálila dům, hasiči po čase oheň zlikvidovali a všichni se nyní pouze hádají, která firma se má ujmout jeho rekonstrukce. Na žháře si při tom už „vyšetřovatelé“ buď ani nevzpomenou, nebo se dokonce dohadují, zda nakonec paliči nebyli v právu, protože ten dům smrděl.

Pokud však jen trochu poodstoupíme a nenecháme se unášet zpěněným proudem nenávistného mediálního poštěkávání, spatříme něco, co takto nahaté není obvykle patrné:  Zájmy. Tedy politiku. Nikoli ale tu, o níž vysílají či píší, kterou pouze za politiku vydávají. Máme vzácnou příležitost spatřit cípek skutečných zájmů a boj nevolených elit o moc – i mezi sebou.

Volání po Klausovi

Těmi nevolenými elitami samozřejmě nejsou ministři úřednické vlády, jak se nás snaží mainstream přesvědčit. Těmi jsou naopak oni sami – novináři, respektive jejich majitelé. Je téměř komické jak „zraněná“ mediokracie unisono a nezakrytě Rusnokovu vládu a jejího „původce“ prezidenta Zemana každodenně bombarduje. Dovolil si příliš. Vládní krize jsou přece její doménou. Oni rozhodují jaká vláda vznikne, stejně tak jako mají – nebo se alespoň domnívají, že mají – v rukou výsledky voleb.

Na pozadí zápasu s prezidentem probíhají vnitrostranické boje těžce zraněných politických zupáků.

Jejich běsnění jde to tak daleko, že se nerozpakují dovolávat „ústavních zvyklostí“, které zavedl Václav Klaus. Byl to přece on, kdo při vládních krizích 2004 a 2009 požadoval oněch „101 podpisů“ před tím, než jmenuje premiéra nové vlády. „Svatý“ exprezident Václav Havel tehdy tento požadavek interpretoval jako „urážku parlamentu a praktiku bývalé StB". Co tou praktikou StB myslel, není sice známo, zato to po něm opakovala, v řevu připomínajícím ten dnešní, tehdejší média. Také ječela o neústavních praktikách, o tom, že by měl zasáhnout Ústavní soud.