Před mnoha lety jsem četl rozhovor s českým hercem, který žil v USA a který pravidelně vyhrával konkurzy na role Rusů. Většinou porážel řadu ruských herců. Je to docela logické a pochopitelné. Když člověk vidí Rusy zvenčí, všimne si, čím jsou typičtí a dokáže ty rysy správně vypíchnout. Je tedy ruštější než sami Rusové. Oni si toho všimnout nedokážou, je to pro ně příliš samozřejmé.

Totéž platí o mužích, který se cítí ženami. Osobně nejsem s nikým takovým v kontaktu, ale čtu články feministek, které na ně narážejí. A zjišťují, že se setkávají s přehrávanou holčičkovostí (v nejhorším smyslu toho slova), afektovaností, intrikováním, neustálým pocitem ublíženosti a tendencí organizovat dav proti konkurentce. Feministky jsou bezmocné. Frustrované fráze o mužském násilí a patriarchální společnosti nezabírají. Používání mužských půvabů tím méně.

Ostatně, Andy Warhol kdysi napsal, že ve svých filmech raději obsazuje do ženských rolí homosexuály, protože jsou ženštější než ženy. V těch šedesátých letech byly pod nálepkou homosexuál zahrnuty nejrůznější poruchy, včetně všech možných trans. Andy Warhol měl pravdu.

Užívejte si to, milé feministky. Chtěly jste prostředí bez toxické maskulinity. Vybojovaly jste si ho. Blahopřeju!

(zdroj: petrhampl.com)