Správná otázka kolem Rycheckého vyznamenání zní: Jak se o tom vůbec mohlo uvažovat? Čím si to ten člověk zasloužil? To stačí být celoživotním papalášem? Kdyby jeho ústavní soud vynášel nějaké obzvlášť moudré výroky, které by v zemi vytvořily důvěru ve spravedlnost či lepší morální atmosféru, pak by si vyznamenání zasloužil.

Kdyby jako člen vlády pro legislativu způsobil, že by se lidem žilo mnohem lépe, než před jeho působením, pak by si vyznamenání zasloužil. Ale takhle? Je za ním vůbec práce, který by ospravedlnila peníze, které za něj daňoví poplatníci utrácí?

A to speciálně v roce, kdy personál některých nemocnic podává výkon, nad jakým se tají dech (a přirovnání k vojákům u Stalingradu by nebylo přehnané). Jsou na pokraji sil, a někteří umírají. Sem mají směřovat státní metály!

Nebo k majitelům firem, kteří v téhle extrémně těžké době dokázali udržet pracovní místa. To je na vyznamenání.

Ale papapáš, který se prointrikoval až do čela nejvyššího soudu a prosazuje tam vlastní zájmy? To je výsměch.

(zdroj: petrhampl.com)