Mnozí jsou zmateni. Jak je to možné? Lžou nebo nám říkají pravdu? Za poslední měsíce jsem dostal desítky čtenářských reakcí, ze kterých je cítit tento zmatek. Čemu tedy máme věřit, když Česká televize i Protiproud střídají pravdu a lež?

Řešení existuje, ale je zdlouhavé a namáhavé. Používat vlastní mozek. V té souvislosti připomínám, že lidský mozek je v něčem jako automobil. Nestačí sedět v hodně výkonném automobilu, musíte ho umět řídit. A mozek s IQ 140 může produkovat pitomosti, když nevíte, jak ho používat. Se znalostí jak správně používat mozek k řešení komplikovaných problémů se nikdo z nás nenarodil, musíme se jí teprve učit. Což je jeden z důvodů, proč je tak důležité učit si i těm pasážím matematiky, které v životě nebudeme potřebovat. Abychom se naučili správně používat mozek!

Pokusím se shrnout návod do sedmi jednoduchých kroků a zásad

Za prvé. Oddělovat posuzované tvrzení od mluvčího. I Adolf Hitler mohl mít jednou za život pravdu a matka Tereza se mohla v něčem mýlit.

Za druhé. Rozlišovat mezi faktickým tvrzením a hodnocením. Hodnocení je subjektivní. Někdo má Rusy rád a někdo je rád nemá. Někdo má rád baculaté ženy a jiný preferuje hubené. Nemá smysl pokoušet se to zdůvodnit. A nemá smysl se o to hádat.

Spor o to, jestli se momentálně na našem území nacházejí nějací ruští agenti, ten není vůbec subjektivní. Ti lidé tady jsou nebo nejsou. Ano nebo ne.

Za třetí. Když už pustím do zkoumání problému, je zapotřebí začít hypotézou. Například:

Když dojde k radikálnímu omezení kontaktů mezi lidmi, povede to ke snížení počtu nově nakažených covidem.

NEBO
Na území České republiky systematicky řádí ruští agenti, kteří tu vyhazují do povětří sklady.

NEBO
Očkování proti spalničkám může způsobit autismus.

NEBO
Mobilní sítě 5G působí nádory na mozku.

Vytvoření hypotézy není vždy snadné, protože hypotéza musí být poměrně přesná. Tvrzení typu „stejně je to všechno lumpárna“ vyjadřuje cennou životní zkušenost, ale jako hypotéza nám neposlouží.

Za čtvrté. Formulovat, co z toho vyplývá. Například:

Pokud radikální omezení kontaktů vede k poklesu počtu nově nakažených, potom by se dva až tři týdny po zavedení opatření mělo ulevit nemocnicím. Méně kontaktů bude znamenat prázdnější nemocnice. Více kontaktů bude znamenat plnější nemocnice.

NEBO

Pokud na našem území řádí ruští vyhazovači skladů, potom u nás musí docházet i výbuchům skladů statisticky častěji než v jiných zemích.

A mohli bychom pokračovat. Ke každé hypotéze je dobré mít tak 10 – 15 důsledků, které z ní vyplývají.

Za páté. Podívat se po faktech. Co víme o naplněnosti nemocnic? Co víme o statistikách výbuchů skladů v různých zemích? Podporují zkoumanou hypotézu nebo ji vyvracejí? Jsou to informace důvěryhodné? Pokud nejsou, jaký jiný zdroj použijeme?

Za šesté. Pokud hypotéza neobstojí, tak ji změnit, a znovu postupovat od bodu čtyři.

Třeba u covidu jsme se od hypotézy „publikované informace o průběhu epidemie jsou věrohodné“ posunuli k hypotéze „vláda zakrývá skutečné rozměry epidemie tak, že ji zlehčuje.“ Ta druhá je zatím ve shodě se všemi dostupnými fakty.

Za sedmé. Nenechat se zahltit dalšími fakty a souvislosti. Třeba posuzování nebezpečnosti covidu nijak nesouvisí s tím, v jakém oboru podniká Roman Prymula a jestli podniká poctivě. Kdyby přešel třeba do automobilového průmyslu, uzdraví se lidé na jednotkách intenzivní péče? Samozřejmě, že ne, ale při povrchním pohledu to nemusí být vždy tak jasné.

Pokud budete takhle postupovat, tak zjistíte, že někteří s vámi nechtějí debatovat, protože je to příliš namáhavé a příliš zdlouhavé. Pak ale zvažte, jestli má smysl s nimi ztrácet čas takovou debatou. Jestli by nebylo lepší s nimi probírat pivo nebo parametry kolegyní. A už vůbec neztrácejte čas s těmi, co se nechali uhranout nějakým emotivním videem a teď doufají, že se necháte uhranout taky. To je používání mozku, které je vhodné pro večerní vyprávění senzačních historek. Není ale vhodné pro ty, kdo chtějí pochopit, co se děje.

To, co jsem tady popsal, to je skutečný základ racionální vědy. Vědecký přístup nedělají zkumavky ani odkazy na tisíce odborných článků ani složité tabulky. Jde o způsob používání mozku. Daniel Kahneman píše o pomalém myšlení, Karl R. Popper o metodě „navrhování a zamítání“, ale pokaždé je za tím stejný rytmus. Hypotéza – posouzení – lepší hypotéza – posouzení – ještě lepší hypotéza…

To je to, co po celé dějiny dávalo západní civilizaci náskok, ne víra v náboženská či ideologická dogmata.

(zdroj: petrhampl.com)