Jsme už zvyklí na to, že mnohé události, které nám velká média v první chvíli předkládají jako nepochybné, se rychle ukážou jako nehorázné lži. Třeba novičok. Nebo ruské zasahování do amerických voleb. Assadovy chemické zbraně. Srbské masakry kosovských a bosenských muslimů. A mnohé další. Pokaždé je vytvořena taková atmosféra, že každý, kdo by se snad odvážil mediální verzi zpochybňovat, je označen duševně chorého. Pokaždé je vytvářen tlak, aby se lepší lidé štítili zpochybňovačů. A pokaždé se ukáže, že zpochybňovači měli pravdu.

Jenže z toho ještě nevyplývá, že každá událost musí být zinscenovaná konspirace. Občas se něco stane doopravdy. Dokonce velmi často. A když mozek není zvyklý kriticky rozlišovat, ale všechno paušálně označuje za inspiraci, pak může upadnout do myšlenkové pasti. Vynechá nepříjemné otázky (např. proč by si někdo dával s takovou konspirací práci) a místo toho se zaměří na rozvíjení fantazií. Vznikají tak příběhy, v nichž vystupují stovky herců, filmová studia, netušené vynálezy, nové druhy energií, a občas třeba i mimozemšťané.

Tak tedy neupadnout do pasti paranoidního konspiračního myšlení a zároveň se nedat ošidit mediálními manipulacemi? Těch pomůcek a kritérií je celá řada, ale dnes zkusím nabídnout jedno.

Vychází z otázky, jestli to celé dohromady dává nějaký logický smysl. Jaký smysl by mělo, aby Assad nasadil chemické zbraně ve chvíli, kdy už měl válku prakticky vyhranou? Proč by Sověti kryli, že Američani nebyli na Měsíci?

Nebo třeba střelba v mešitě v novozélandském městě Christchurch. Z toho, co víme, můžeme postavit několik příběhů, které dávají různě dobrý logický smysl.

Příběh první. Mladý australský dělník Brenton Tarrant postupně zjišťuje, že probíhá likvidace západní civilizace a bílé rasy. Čte knihy, ověřuje si statistiky, cestuje po světě, mluví s mnoha lidmi, má srovnání a dospívá k závěru, že to opravdu je tak špatné. Zjišťuje, že vládcové destrukci podporují a nevidí žádnou cestu, jak by bylo možné zkázu zastavit. Kdyby měl kolem sebe ty správné lidi, možná by se zapojil do nějaké strany, podporoval politika, vedl vzdělávací kroužek nebo třeba organizoval domobranu. Ale taková možnost se neobjevila. Jeho zoufalství tedy rostlo, až vyústilo v zoufalý čin – masakr v mešitě s cílem vyprovokovat vlnu represe. Brenton Tarrant očekával, že během několik týdnů proběhnou opatření, která by jinak byla roztažena do 10 – 15 let a která by proběhla po tak malých krůčcích, že by si jich vlastně nikdo nevšimnul. To vše popsal jasně a logicky ve svém manifestu, o kterém jsem informoval zde.

Pokud jsou mediální zprávy ze současného Nového Zélandu pravdivé, tak vše probíhá podle Tarrantova očekávání. Poměry se hodně podobají těm, jaké známe z filmů o nacistické okupaci. Domovní prohlídky dům od domu, zastrašování, drakonické tresty za přechovávání literatury. A jednoznačná zpráva pro celý svět: Není kam utéct. Islamizaci neunikne žádný region. V takové situaci – společně s Tarrantovým vzorem – mohou následovat další zoufalé činy. Je tedy docela logické, že se bezpečnostní složky pokouší vypouštět zprávu o tom, že žádný Tarrant vlastně neexistuje a k žádnému střílení nedošlo. Je to založeno na jedné videonahrávce, o jejímž původu nikdo nic neví, je extrémně nekvalitní a zcela jistě je dodatečně sestříhaná. Není blokovaná na volném internetu, což by mělo samo o sobě varovat, že něco není v pořádku. Nicméně stačí k tomu, aby se z Tarranta nestal v extrémistických kruzích takový hrdina, jako před ním Breivik.

Dává takový příběh smysl? Podle mě docela ano. Ale pojďme dál.

Příběh druhý. Ten vypadá stejně, až na to, že o všem věděly tajné služby. Po celou dobu. Neměly žádný důvod Tarrantovu akci zastavit, protože se jim hodila záminka ke zvýšení rozpočtů a rozšiřování pravomocí. Těch 50 džihádistů obětovaly bez zaváhání, protože v moři radikálních muslimů je to nepostřehnutelná kapička. Možná Brenta Tarranto dokonce popostrčily nebo navedly. Kdo ví. Tomu odpovídá, že Tarrantovi byl na Novém Zélandu bez problémů vydán zbrojní průkaz, ač nesplňoval nutné požadavky. Navíc podle svého manifestu těsně před akcí kontaktoval sdružení Breivikových fanoušků. Pokud se tak stalo, je zvláštní, že uniknul policejní hledáčkům.

Dává ten druhý příběh smysl? Možná dokonce ještě lepší než ten první.

Příběh třetí. Existuje nějaká spiknutí tajných služeb, které - z nepochopitelných důvodů – chtělo zkrátit likvidaci občanských svobod z 15 let na několik týdnů, chtělo to provést velmi okázalým a viditelným způsobem a potřebovalo záminku (jako by se jindy namáhali své kroky ospravedlňovat). Zároveň jim ale bylo líto řadových islámských radikálů v jednom novozélandském městečku a trvali na tom, že jim nesmí být zkřiven vlásek na hlavě. Najali tedy desítky herců, zapojili do akce stovky lidí, vydali miliony dolarů na utajení, zinscenovali divadlo a vše perfektně vyšlo. Vznikl dokonalý dojem, nikdo se nepodřekl, nikdo ze statisíců obyvatel Christchurch si nevšimnul ničeho podezřelého. Pouze uniklo jedno amatérské video, které obletělo svět. V následujících letech budeme narážet na fámy, že ten nebo onen účastník dění v Christchurch zemřel při záhadné nehodě, takže počet mrtvých nakonec převýší onu původní padesátku a počet zapojených půjde do tisíců lidí.

Dává to smysl? Nepřipadá vám, že je to ještě mnohem absurdnější než představa Putina hrajícího si s novičokem a Assada slavícího vítězství chemickými zbraněmi?

Vynořuje se tak mnohem zajímavější otázka. Jak někdo může něčemu tak hloupému věřit. Je to otázka tím zajímavější, že tomuto typu konspiračních teorií propadají i mnozí hloubaví a inteligentní lidé.

Jedním z problémů je zaměření na detail. Člověk úplně pomíjí souvislosti a celkové dění. Jeho veškeré pozornost je zaměřena na jeden jediný detail, je jím úplně fascinován, znovu a znovu jej všem ukazuje a všechno ostatní pomíjí.

Za druhé. Člověk má pocit, že se stává majitelem jakéhosi tajného vědění, které mu dává převahu nad ostatními. A nestálo ho to skoro žádnou námahu. Teď může poučovat, teď může cítit nadřazenost.

Za třetí. Takové nastavení mozku, že prostě všechno MUSÍ být spiknutí. Když je člověk předem rozhodnut nepřijmout žádný důkaz, který by to spiknutí vyvracel, pak je pro něj spiknutím cokoliv. Stejně jako se sluníčkářka nevzdá iluze o hodných migrantech ani ve chvíli, kdy je fyzicky znásilňována, tak se konspirační teoretik nevzdá své víry ve spiknutí. V celém vesmíru neexistuje nic, co by tu víru mohlo zpochybnit. Každému se může stát, že se dostane do podobného stavu, ale dospělí lidé by měli mít tolik sebekázně, aby že i své milované a hýčkané přesvědčení otevřou všetečným otázkám a porovnávání s fakty.

Je to obrovská škoda hlavně proto, že mnozí lidé, kteří se nechávají uhranout konspiračními teoriemi, toho mohli pro záchranu svobodného světa hodně udělat.

(zdroj: petrhampl.com)