Když byla v Praze výstava zničené ruské vojenské techniky, označoval jsem to za nechutné. V těch strojích umírali lidé. Naši nepřátelé, ale pořád ještě lidé. Má se slavit vítězství (tedy to, že válka skončila výsledkem pro nás výhodným), mají se připomínat oběti, ale nemá se oslavovat zabíjení.

Takže píšu totéž, když probíhá stejná výstava v Moskvě. Výstava západní techniky, ve které umírali ukrajinští lidé nedobrovolně nahnaní na frontu. Ta výstava není náš problém, protože na tamní civilizační dění nemáme nejmenší vliv, ale za nechutné to považovat můžeme.

Obávám se ale, že je to příznak něčeho horšího. Podařil se vypěstovat válečnický stát s impozantním zbrojařským průmyslem, pokročilými technologiemi a chutí bojovat. Ten stát od nás není příliš daleko, my sami jsme zlikvidovali vlastní obranu a nemáme žádného skutečného spojence. Jak spolehlivým spojencem jsou Spojené státy, na to se zeptejte Ukrajinců vehnaných do války, na které sami neměli žádný zájem. Zeptejte se jich, jak účinná je západní pomoc.

Když ministr Lipavský hystericky fňuká, že po (téměř jisté) porážce Ukrajiny se ruské tanky nemusí zastavit, je to přehnané, ale není to úplně nesmyslné. Paradoxně je tak naší nejsilnějším bezpečnostním aktivem pásmo rozumných států mezi námi a Ukrajinou. Přes Slovensko ani Maďarsko ruské tanky nepojedou.

(zdroj: petrhampl.com)