Zvláště zajímavá situace nastává tam, kde mladý člověk dostává určitou informaci na ideových školeních (zpravidla, že před listopadem 89 tu panoval temný stalinismus) a něco úplně jiného mu říkají rodiče (zpravidla, že se jim žilo lépe než dnes). Proč svým rodičům nevěří osobní zkušenost? Dalo by se pochopit, že mladí nevěří starým, když dojde na počítače nebo třeba sexuální morálku. Je normální, že dětem připadají jejich rodiče trochu zastaralí. Ale proč jim nevěří ani tak banální věc, jako jak se jim cestovalo nebo nakupovalo v roce 1987?

Protože to není žádná „obyčejná zkušenost“! Je to něco, co rozhoduje o tom, jestli jste správný pokrokový mladý člověk. Co rozhoduje o tom, jestli budete patřit mezi lepší lidi, jestli vás vezmou na letní stáž nebo zda postoupíte do dalšího kola výběrového řízení. Jak na vás budou pohlížet lidé, kteří rozhodnou o vaší kariéře.

Zkusme si představit, že by otázka zněla jinak. Jsou rodiče schopni posoudit, jak se jim žilo v roce 1987? Funguje jim paměť? Lžou svým dětem? Potom by naprostá většina mladých lidí souhlasila, že vyprávění rodičů je věrohodné.

Jenže ve skutečnosti je otázka postavena jinak a dala by se přeložit přibližně takto: Říkají rodiče to, co mi pomůže v dalším životě?

A tady musíme dát mladým do značné míry za pravdu. Jejich rodiče vyrostli ve světě, kde bylo důležité, aby člověk uměl nějaké řemeslo nebo užitečnou dovednost. Na tom záviselo jeho postavení – ať formálně nebo skrz „známosti.“ Tak tomu bylo v 80. i 90. letech. Tehdy se mohlo bez obav mluvit o tom, jaké to bylo za starých časů.

Jejich děti vyrůstají do světa, který je rozdělen mezi pár velkých organizací. Důležité je umět šplhat, být „in“, mít správné názory, být šestkrát povýšen. Vítěz bere víc než kdykoliv předtím, ale také následky porážky jsou těžší než kdykoliv dříve. Kdo vypadne, ten nebude mít na bydlení, nedokáže obstarat ani další životní potřeby a bude zbaven lidské důstojnosti. Soutěž tedy nabírá místy až zoufalou podobu. Nadšené veřejné vyznávání „děkuji, že mohu vyrůstat v úžasném svobodném světě pod milovaným vůdcem generalissimem…“ je ještě to nejmenší.

Co o tom mohou vědět jejich rodiče, kteří vyrůstali v idylickém světě?

Mimochodem, všimněte si, že ti mladí lidé z řemeslnických rodin, které si našly vlastní cestu úplně mimo politicky korektní korporátní svět, ty nemají problém svým rodičům věřit.

(zdroj: petrhampl.com)