Lidé nepovstanou, protože si spočítají, že je lepší se spokojit s mizernou vládou než riskovat všechny hrůzy revoluce (včetně brutálního potlačení). Můžeme mluvit o tom, že lidé jsou neorganizovaní, nejednotní, nedokážou se domluvit, možná ani nemají úplně společné cíle apod. Ale to všechno jsou vlastně jen technické podrobnosti.

Rozhoduje něco jiného. Vládnoucí vrstva je přece ta, která má moc nad členy ovládané třídy. To vyplývá ze samotné definice. Kdyby tu moc neměla, tak by nebyla vládnoucí vrstvou. A pokud má nad těmi dole moc, potom jim může zabránit v tom, že by snad povstali nebo dělali jiné problémy.

Moc vládnoucí elity nad obyčejnými lidmi není nikdy neomezená. V dějinách tomu bývá většinou tak, že nejdřív proběhne konflikt a potom se situace ustálí. Ti nahoře si vyzkoušeli, že ty dole už nedokážou víc zmáčknout. Buď bude přibývat výbuchů zoufalého násilí nebo se životy těch dole zhroutí natolik, že nebudou schopni pracovat pro panstvo. Dojdou tedy k závěru, že je lepší spokojit se s mírným útlakem, a dokonce těm dole občas něco poskytnout.

A ti dole si zase vyzkoušeli, že víc nedokážou vybojovat ani vyvzdorovat.

Za takových okolností pak vzniká společenská smlouva mezi sociálními vrstvami – ona tichá nepsaná a nevyřčená domluva, kterou nikdo nedokáže definovat přesně, ale všichni ji nějak respektují. V Evropě nejčastěji říkala něco v tom smyslu, že horní vrstva se zavazuje bránit ty dole před vnějším nepřítelem, zajišťovat řád a stabilitu a pěstovat vzdělanost. Dolní vrstva zase ohnula hřbety a trpělivě dřela, aby uživila ty nahoře. Ani jedni to nepokládali za ideální, ale všichni s tím dokázali žít.

Problém nastává ve chvíli, kdy se mocenská rovnováha změní. Jedni nebo druzí posílí, jsou si své síly vědomi, chtějí zlepšit své postavení a protistrana jim to nechce poskytnout. Znovu se tedy otevírá potenciální konflikt.

Tím se dostáváme k problému naší doby. V uplynulých desetiletích proběhly ekonomické změny, logicky následovaly změny politické a úzká vrstva velkých vlastníků a manažerů získala více moci. Rovnováha se posouvá. Je tedy logické, že ti nahoře se snaží ty dole více omezit, vymačkat z nich více zdrojů a snížit jejich životní úroveň. A je logické, že našli ideologie, které to ospravedlní - kvůli záchraně Matky Země, kvůli volnému trhu, kvůli právům transvestitů, kvůli právům migrantů…

Kdyby proběhly jiné ekonomické změny, které by naopak posílily pozici těch dole, smlouvalo by se o úplně jiné věci. V prostředí určovaném úplně jinými ideologiemi.

Odtud spor o „dvojí metr.“ Spor o dvojí metr znamená, že jedna strana přestala respektovat dosavadní pravidla a zvyklosti, a druhá ze stran to nechce akceptovat. Po staletí bylo nemyslitelné, že by ti nahoře rozhodovali o pohlavní identitě dětí z poddanských rodin. Po desetiletí bylo nemyslitelné, že když příslušníci nižších tříd neodhlasují požadovaný výsledek, budou volby prostě zfalšovány. Ti nahoře ale posílili, a najednou to možné je.

Proč se takové nové požadavky nesetkají s bouřlivě nepřátelskou reakcí? No přece proto, že ti dole nemají možnost klást odpor – ať už formou násilné revoluce nebo jinak. Dokonce se zdá, že mají jen omezenou možnost si uvědomit svoje postavení a že se mohou jen obtížně bránit, aby jim byly vnuceny falešné agendy (takže neprotestují proti přemrštěným ziskům ani proti likvidaci státního školství, ale proti hygienickým opatřením).

Logicky se nabízí otázky, kde se situace ustálí, jestli se vůbec ustálí, a zda se kyvadlo vydá opačným směrem – k posilování moci nižších tříd. Ve svých knihách se snažím ukázat, že podle všeho stojíme před radikálním posunem moci směrem k lidovým vrstvám, a že k němu dojde během několika let. Dojde k němu v důsledku rozpadu současné mocenské a finanční elity. Utopí se ve vlastní neschopnosti, zbabělosti a byrokratických problémech. Moje prognóza je, že jejich vnitřní degenerace bude tak hluboká, že nebudou schopni vyjednat novou rovnováhu, ale dojde k prudkému konfliktu.

Pak teprve můžeme vyhlížet ten očekávaný moment, kdy „se lidé konečně naštvou.

(zdroj: petrhampl.com)