Dámy a pánové,

Děkuji za příležitost promluvit na tomto setkání a orámcovat příspěvky lidí, kteří znají různé oblasti sociální problematiky mnohem hlouběji a detailněji než já. Pokusím se alespoň – tak, jak mě o to požádali pořadatelé – zasadit jednotlivé otázky sociální péče a sociální ochrany do celkového společenského, politického a do určité míry snad i civilizačního kontextu.

Naše dnešní kolokvium nese název „Rezervy sociálního systému.“ To by mohlo vyvolávat dojem, že sociální systém funguje v zásadě správně a že někde na jeho okrajích jsou určité příležitosti k dalšímu zlepšení.

I když ještě neznám příspěvky svých spoluřečníků, je už teď jasné,  výsledný obraz bude zcela jiný. Systém spotřebovává stále více peněz. Přibývá lidí, kteří si udělali živnost z nejrůznějších aspektů péče o potřebné. Každých pár let se objeví nějaká úžasná nová koncepce, na jejímž zavádění opět vydělá spousta zdravých a chytrých lidí z vyšších vrstev. V řadě případů si sociální pracovníci a neziskovkoví aktivisté počínají tak tyransky, že představují větší hrozbu než jakékoliv zchudnutí, zbídačení či diskriminace. A potřební jsou na tom v nejlepším případě pořád stejně, častěji se jejich situace dokonce zhoršuje. Asi nejvýrazněji to je vidět na romské komunitě. S každým zlepšením života profesionálních aktivistů z organizací typu Romea se prohlubují problémy skutečných Romů, či, chcete-li Cikánů.

Když „pomoc“ škodí

V roce 1984 poprvé vyšla dnes již kultovní kniha profesora Charlese Murrayho Losing Ground, která byla později přeložena do češtiny pod názvem Příliš mnoho dobra. Sám sociolog Murray se ovšem vyjádřil, že nejpřesněji by se dílo mnoho jmenovat „Ojebávání chudých.“ Příběh, který Murrayho analýza dat odkrývá, byl pro mnohé šokující. A je dosud.

Ukázalo se totiž, že všechny skupiny znevýhodněných, potřebných nebo lidí s nejrůznějšími problémy v USA trvale zlepšovaly své postavení, a to minimálně od 20. let. Jejich postavení se zlepšovalo absolutně i relativně. To znamená, že rostl jejich životní standard a že rostl rychleji, než život běžné populace. Doháněli. Tempo dohánění bylo nerovnoměrné, ale trend byl jednoznačný. Připomínám, že se tak dělo v situaci, kdy neexistovaly žádné federální sociální programy. Různé aktivity realizovaly pouze jednotlivé státy, města nebo dobročinné organizace financované z vlastní činnosti a sponzorských příspěvků.

V polovině 60. let se trend otočil. Americká federální vláda odstartovala gigantické programy tzv. války s chudobou a války s diskriminací. Výdaje začaly astronomicky stoupat. Jenže situace chudých a potřebných se přestala zlepšovat, mnoho skupin začalo dokonce výrazně ztrácet. Kdybyste ještě v padesátých letech nějakému Američanovi zkusili vyprávěl, že ve velkých městech vzniknou zóny s bezpečností na úrovni Somálska, kde budou vládnout gangy mladistvých a kde budou čtrnáctileté černošky rodit nové zabijáky, vysmál by se vám. Bylo to absolutně nepředstavitelné. Ale přesně to je výsledkem „války proti chudobě“ a „války proti diskriminaci.“ Dnes můžeme mít tendenci všímat si dopadů na životy lidí, kteří jsou nuceni žít poblíž takových zón, ale k děsivému snížení životních šancí došlo především u aktivních účastníků dění v těchto ghettech. Pokoušet se to vyrovnat kvótami v představenstvu nějaké korporace je aktem cynického výsměchu. Copak o ta místa v představenstvech budou soutěžit děti, které se rodí v ghettech nezletilým matkám, vyrůstají bez otce, nedokončí školu a v jejich okolí není žádný dospělý vzor, který by pracoval?

Opakování amerických chyb

Dnes s odstupem 70 let dokážeme i poměrně jasně vidět příčinu tohoto děsivého selhání sociálních programů. V USA přibývalo studentů humanitních oborů, nebylo pro ně dost pracovních příležitostí, rostl tlak na vytváření nových míst a systém sociální pomoci se otočil. Přestal sloužit potřebným a začal sloužit začleňovačům, architektům sociálních programů, školitelům, komunitním organizátorům a dalším darmošlapům. A protože tito profesionálové jsou vesměs vzdělanější, inteligentnější, cílevědomější a lépe organizovaní než potřební, snadno z nich udělali své rukojmí. Včetně toho, že udržují jejich životy v natolik neutěšeném stavu, aby to ospravedlnilo neustálé navyšování rozpočtů.

Až potud je to americký problém a je na Američanech, jak si s ním poradí.  Pro nás v České republice je podstatné, že v listopadu 89, kdy jsme se rozhodli pro přijetí západního modelu demokracie, bylo také jasné, že některé americké a západoevropské výstřelky jsou v ostrém rozporu se zdravým rozumem. Pokládali jsme za samozřejmé, že u nás nikdy zavedeny nebudou.

Jenže uplynulo čtvrtstoletí a vidíme, že i v naší zemi jsou opakovány všechny hloupé chyby západního světa. Namátkou uvádím jen ty nejkřiklavější:

• Nahrazení svobodné diskuze diktátem politické korektnosti.
• Inkluze v základním školství.
• Ovládnutí univerzit extrémními ideologiemi.
• Zvýhodňování sexuálních menšin na úkor většiny populace.
• Vnucení extrémně liberálního výchovného stylu všem rodinám.
• Systematické povzbuzování žen k tomu, aby vychovávaly děti bez otců.
• Rezignace na vynucování zákona vůči příslušníkům islámské komunity.
• Antidiskriminační opatření v ostrém rozporu se zdravým rozumem.
• Zvyšování počtu vysokoškolských studentů nad všechny meze, bez ohledu na schopnosti populace a potřeby ekonomiky.
• Vnucování tzv. zdravého životního stylu, kde ji všichni počítají s tím, že to, co je dnes prosazováno, to bude za pár let odmítnuto jako nezdravé.

Ve všech případech se jedná o opatření, která začala být zaváděna až poté, co se v zemích na západ od nás prokazatelně neosvědčila a kde je zřejmé, že důsledky u nás budou stejně negativní.

Podpora menšin, s.r.o.

Proč nejsme schopni se z chyb zemí bývalého Západu poučit?

Jedna z příčin spočívá v tom, že nás západní intelektuálové, byrokraté a manažeři považují za jakési primitivní domorodce, kteří musí být převychováni. Nadnárodní neziskovky, americké velvyslanectví, norské, lichtenštenské a jiné fondy a v posledních letech především evropská byrokracie vynakládá obrovské prostředky a obrovské úsilí, aby nás zaplavili tím, co nelze nazvat jinak než myšlenkový odpad.

To je ale podporováno tím, co nazvu podnikatelským aspektem. Je běžné, že český podnikatel navštíví třeba USA, všimne si tam nějakého zajímavého podnikání, poté se vrátí domů a založí si stejnou živnost u nás. Může to být nějaká zvláštní restaurace, ale třeba i populární Slevomat je fakticky kopií amerického serveru Groupon. Tady je napodobování užitečné. Jenže stejná podnikatelská kreativita má i odvrácenou dimenzi. Mladý člověk pobývá v zemích bývalého Západu, všimne si snadného života některých úředníků či aktivistů a po návratu se pokusí obdobnou neziskovku založit také u nás. S velmi pozitivními důsledky pro něj osobně a velmi negativními důsledky pro českou společnost. Na něco takového jsme nebyli vůbec připraveni a dosud vlastně nevíme, jak tomuto typu „podnikání“ čelit.

Předpokládám, že následující řečníci vysloví řadu zajímavých nápadů, co by se mělo dělat, změnit a vylepšit. Nicméně moje prognóza je,  že téměř žádný z nich se nepodaří prosadit. A pokud ano, tak státní byrokracie a neziskovky mezitím zavedou několik opatření ještě horších, než jsou tak současná.

Tři zásady sociální pomoci

Beru tedy dnešní seminář spíš jako teoretické cvičení a jako přípravu na to, jak by mohly být poměry zlepšeny, kdyby došlo k zásadní politické změně. Přispěji do tohoto cvičení třemi teoretickými zásadami.

Za prvé. Smyslem sociálních programů je pomáhat lidem, nikoliv expertům. Proto o nich nesmí experti rozhodovat. Základní dialog musí probíhat mezi těmi, kdo pomoc platí a těmi, kdo jí přijímají. Experti mohou hrát jen pomocnou roli.

Za druhé. Sociální program je úspěšný, když potřební přestanou potřebovat pomoc nebo když se jejich potřeba alespoň radikálně zmenší. Sociální program je neúspěšný, pokud jsou utráceny peníze a problém zůstává nebo dokonce roste počet lidí, do něj zařazených. Neúspěšné programy musí být zastaveny a nahrazeny lepšími, případně zastaveny bez náhrady.

Za třetí. Každý sociální problém má dvě dimenze.

1. Jedinec a jeho motivace svou situaci vyřešit nebo aspoň k jejímu řešení maximálně přispět.
2. Zázemí vytvářené společností, místní komunitou, vládními programy apod.

Důležité jsou obě dimenze. Pokud jedinec není ochoten udělat, co je v jeho silách, potom žádná pomoc nepomůže. Můžete utrácet tisíce, miliony nebo miliardy a pořád bude ve stejně neutěšené situaci. Na druhou stranu, v mnoha případech snaha jedince nestačí a vede pouze k zoufalství, protože podmínky jsou chybně nastaveny. Potřebujeme tedy obojí. V žádném případě se nesmí stát, že by pomoc podryla osobní motivaci. To musí být první a základní otázka pokládaná při přípravě každého sociálního programu: Nesníží pomoc motivaci, aby si lidé poradili sami?

Ale věřím, že  o tom dokáží následující řečníci promluvit konkrétněji a kvalifikovaněji. Naslouchejme jim. I kdyby „jen“ proto, abychom si hlouběji uvědomovali, jak zoufale potřebujeme hlubokou změnu systému politického rozhodování. Změnu minimálně tak hlubokou jako tu v listopadu 1989.

Ve zkrácené podobě předneseno na konferenci Rezervy sociálního systému v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 4. dubna 2018

zdroj: petrhampl.com