„Striptýz se jeví jako cool doplněk. Jako něco, čím si můžete vylepšit životopis a vypadat zajímavější než průměrný absolvent MBA,“ píše Kat Rosenfieldová na Unherd, a má pravdu v tom, že taková životní epizoda přestala být kariérově zničující.

Co to znamená? Je to příznak rozpadu nebo se posouváme ke světu, kde bude normální, že maminka za mlada předváděla striptýz, a kde to nebude nijak narušovat rodičovství a rodinný život? Problém je v tom, že to dnes nedokážeme říct. Zvláště u tak komplikované záležitosti, o které píše ta stejná autorka v jiném článku. „Litujeme je. Závidíme jim. Chceme jim pomáhat a zároveň je prostě chceme, někdy zároveň. Na pozadí měnících se sexuálních mravů dnešní doby zaujímají striptérky dvojí archetyp varovného příběhu a ctižádostivé postavy, padlé ženy a dívčí šéfky. Jsou živoucím ztělesněním feministické vlády žen nad muži, ale také agentkami patriarchátu. To, že samotné striptérky mají tendenci se ve všech výše zmíněných bodech rozcházet, vše ještě více komplikuje.“

Proto jsem v Prolomení hradeb dvojce věnoval dost místa právě tomu, jak rozlišit přirozené změny (které jsou často zaváděny metodou pokus – omyl) a rozpad. S tím, že u mnoha věcí dnes rozhodnout nedokážeme. V každém případě ale platí, že potřebujeme stabilní civilizační rámec, aby se ty nové věci a nové zvyklosti mohly postupně usazovat a nabírat přijatelnou podobu. Když dnes LGBT magoři systematicky usilují o likvidaci celého dosavadního světa, zároveň tím poskytují jistotu, že z jejich “novinek” se nikdy nemůže vyvinout nic pozitivního.

(zdroj: petrhampl.com)