Když obnovená Osmanská říše útočí na kurdské oblasti Sýrie, nikomu z toho není dobře. Se zděšením sledujeme, jak civilizační hodnoty Islámu získávají drtivou převahu nad těmi, které jsme pokládali za univerzální a které jsou ve skutečnosti čistě západní.

Nicméně sluníčkáři jsou ve velmi nepříjemné situaci i osobně.

• Věřili tzv. solidním médiím, že tzv. „rebelové“ jsou bojovníci za svobodu. Teď zjišťují, že je to ta nejhorší sběr, faktická odnož Islámského státu.
• Věřili tzv. solidním médiím, že NATO představuje ve světových konfliktech stranu dobra. Teď vidí, že klíčový člen NATO brutálním agresorem pohrdajícím smlouvami, zákonem i morálkou.
• Věřili tzv. solidním médiím, že Američané jsou ten nejlepší spojenec. Teď vidí, že jakmile se změní zájmy nebo strategie, Američané předhodí své malé statečné přátele šelmám, to bez nejmenšího zaváhání.
• Věřili tzv. solidním médiím, že EU je zdrojem světla, pravdy a lásky proti násilím. Teď vidí, že Evropský parlament se zdráhá dokonce i jen formálně odsoudit znásilňování, mučení a zabíjení bezbranných.
• Věřili tzv. solidním médiím, že Assadův režim je čiré zlo, odporný teroristický stát. A teď vidí, že je to jediná místní síla, která chrání lidi před islamistickými zrůdami.
• Věřili tzv. solidním médiím, že Rusko je nebezpečný brutální agresor. A teď vidí, že nebýt ruské síly, byli by Kurdové zcela vyhubeni.
• Věřili tzv. solidním médiím, že Rusko jsou zaostalí věčně ožralí primitivové. Teď vidí, jak obrovský respekt má před nimi druhá nejsilnější armáda NATO.

Zkrátka, svět je naruby. Ale ještě horší je, že z toho vyplývá, že všechna velká média systematicky lhala. Všechno, co lepšolidé slyšeli o světě, byla nepravda. Proč by měli nadále věřit, že islámské přebírání ulic evropských měst nic neznamená? Proč by měli nadále věřit, že Konvička neví, o čem mluví? Proč by měli věřit, že Evropská unie je zárukou šťastné budoucnosti?

Bylo by ale naivní čekat, že sluníčkáři procitnou. Možná v několika málo případech. Většinou je to ale složitější. Nehroutí se jen konkrétní názory, ale celý obraz světa, včetně představy o sobě samém. To je nesmírně bolestivé. A kdyby jen to. Po takovém probuzení by se nezávisle myslící člověk nemohl vrátit do prostředí, z něhož vyšel. Jeho bývalí přátelé by na něj uspořádali stejnou štvanici, jakou on sám předtím pořádal na islamofoby a xenofoby. Když psal Ovidius báseň o lovci Aktaionovi, který byl proměněn v jelena, takže ho uštvali jeho vlastní psi, možná měl na mysli podobné situace.

Takže kudy z toho ven? (všechny následující reakce už se na sociálních sítích objevují)

• Pomůže třeba to, když se člověk úplně přestane zajímat o politiku. Sport, zahradničení a koťátka, to jsou přece dobrá témata.
• Nebo se člověk může naučit frázi o tom, že musíme mít soucit s konkrétními trpícími, ale nelze do toho tahat politiku.
• Nebo může zjistit, že „všechno je jenom hra PR agentur a není jisté, co se tam doopravdy děje.“ Škoda, že to takhle neviděli před pár lety, když podporovali saudsko-turecko-americkou agresi proti zlému syrskému diktátorovi.
• Nebo prý musíme respektovat speciální krajové zvyklosti.
• A samozřejmě "za všechno může Babiš", jehož podporu Erdoganovi lze stěží vysvětlit jinak, než že Agrofert má v Turecku slíbené kšefty.

A mezitím se čeká na povel, co si má příslušník honorace myslet. Ten povel vydá PR agentura a objeví se během několika hodin ve všech korektních médiích. Odhaduji, že správné řešení bude říkat, že Kurdové vlastně zase tak dobří nebyli. Kurdské bojovnice přestanou být připomínány (v kavárně se pocit, že je něco jaksi nevhodného, šíří rychle a efektivně) a naopak se objeví historky o kurdské násilnosti.

Nakonec to myšlení bude stejně správné jako dříve. Ještě před týdnem měl uvědomělý euroobčan správný názor, pak bude mít zase správný názor. O nic jiného nejde.

Do určité míry se to týká i všech ostatních. Každý máme rád své názory a každý je nerad měníme. Jenže když jsou lidé od malička vedeni k tomu, že se mají pídit po tom, jaká je pravda a když jsou čas od času nuceni změnit názor pod tíhou faktů (nikoliv pod tlakem médií), naučí se žít s tím, že mýlit se je vlastně normální. Dokážete si ale představit, že by dnešní „bojovníci proti hoaxům“ svým žákům řekli něco ve smyslu: nevěřte ani nám a každou informaci ověřujte podle určitých kritérií? To bychom žili v nějakém úplně jiném světě.

(zdroj: petrhampl.com)