Syndrom hikikomori byl pokládán za specifickou japonskou záležitost. Jde o psychickou poruchu, kdy člověk není schopen vyjít ze svého bytu a ztratí i schopnost jakkoliv komunikovat s okolním světem. Úplná naprostá izolace.

I během covidu byla spousta lidí zavřených doma, a když lock-downy povolily, někteří zjistili, že se jim už nechce ven a že toho snad ani nejsou psychicky schopni. Pochopitelně se tomu věnovala spousta psychologů a najednou se zjišťují, že někteří pacienti jenom zlenivěli, někteří si odvykli, ale zjišťují také, že u některých to byla dlouhodobá záležitost a že hikikomori není jenom otázka Japonska. Že se to šíří napříč civilizačními okruhy. Jenom si toho málokdo všímal. Ti lidé většinou dlouhodobě unikali pozornosti nebo byli zařazeni pod diagnózy jako deprese, úzkosti či agorafobie.

(abych předešel nedorozumění: To neznamená, že by fenomén hikikomory vznikl během lock-downů. To znamená, že během lock-downů se ta věc začala zkoumat a zjistilo se, že to už v Americe nějakou dobu bylo, jenom si toho nikdo předtím nevšimnul. Bylo by zajímavé zjistit, jestli to přednostně postihuje americké Asiaty, ale žádná studie neuvádí rasu pacientů).

Japonský trend se rýsuje zcela jasně. Část tamní populace ztrácí nejdřív schopnost množit se, pak schopnost mít vztahy a nakonec i schopnost běžných kontaktů. Jenže teď se zdá, že to není specifická záležitost japonské civilizace. Japonci prostě byli o pár desetiletí napřed před zbytkem světa.

(zdroj: petrhampl.com)