Hodnocení veřejnosti je ještě přísnější. Názorně o něm vypovídá žebříček vnímání korupce sestavovaný organizací Transparency International. Na něm se Česká republika neustále propadá a v rámci zemí Evropské unie patří k těm nejhorším. Pořadí se sestavuje na základě hodnocení schopnosti vlády potlačovat korupci, nebo podle rozsahu korupce ve veřejné správě. Neděje se tak s pomocí tvrdých dat, ale jde o průzkum. Čím nižší stupínek daný stát obsadí, tím horší korupční prostředí v něm podle mínění jeho občanů panuje.

Negativní postoj veřejnosti přiživuje celá řada afér, které vypovídají o klientelismu a zneužívání státních financí. Pocit, že je korupce v zemi pevně zakořeněna, posiluje skutečnost, že většina kauz směřuje do ztracena. Mimo jiné to znamená, že se dostatečně nedaří korupční jednání trestat. V této oblasti by přece jenom mohlo dojít k částečnému zlepšení. Naději lze čerpat z dosavadního působení Pavla Zemana ve funkci nejvyššího státního zástupce. Ten se snaží postupně bourat systém, který umožňoval případy mající vazby na politiku zametat pod koberec. Od začátku příštího roku by potom měl začít fungovat speciální útvar žalobců zaměřených na boj s korupcí a terorismem.

David Ondráčka z Transparency International zase spatřuje posun správným směrem v zatčení bývalého manažera Ředitelství silnic a dálnic Michala Haly. Ten byl zadržen kvůli podezření z úplatků za pronájem dálničních odpočívadel. Zároveň existuje podezření, že z takto nelegálně inkasovaných peněz mohl část přeposílat lidem majícím vazby na politiky. Pokud by se toto propojení podařilo rozkrýt, mohlo by to přispět k nabourání systému, jakým mohou být z veřejných financí vyváděny peníze na tzv. černé financování politických stran.

Pochopitelně nejdůležitější v boji proti korupci je zúžení prostoru pro její existenci. Vláda může argumentovat tím, že k tomu postupně dochází. Řeč může být o novele zákona o veřejných zakázkách. Té se však nepodařilo zcela rozkrýt vlastnictví firem, které se o státní peníze ucházejí. Přitom doby, kdy si politici nebo významní úředníci nechali nosit peníze přímo v aktovkách, nebo si je nechali posílat na konta, je už pryč. Daleko bezpečnější a pohodlnější je inkasovat úplatky například prostřednictvím akcií na majitele. U nich není prakticky možné dohledat, kdo je jejich vlastníkem. Zjednodušeně řečeno, je to ten, kdo je drží v ruce. Třeba v momentu, kdy takto vlastněné akciové společnosti inkasují tučné zisky z nejrůznějších zakázek, nebo z vyplácených dividend.

Dalším způsobem, jak zúžit prostor pro korupci, je maximální průhlednost zacházení s veřejnými prostředky. Řeč může být o tzv. rozklikávacích rozpočtech, ať už státu, nebo institucí. Ze strohých čísel, která člověk získá na internetu, však nelze úplně zhodnotit, zda jsou finance vynakládány účelně. Názorným příkladem může být tzv. program Sport připravovaný ministerstvem školství, který měl být financován i z unijních fondů. Nakonec nebude, protože velká část peněz měla být vynaložena na analýzy a televizní spoty, menší zbytek na samu podstatu, tedy na trenéry a učitele, jejichž kvalitní práce měla přilákat a udržet děti u sportu. Evropští úředníci zkrátka pojali podezření, že by tyto finance mohly skončit úplně někde jinde.

Samozřejmě různých opatření, jak omezit korupci, existuje více. Až na výjimky by se na nich politici napříč spektrem mohli shodnout a relativně brzo je prosadit. Podle názoru občanských sdružení je však problém v tom, že pracují na desítkách druhořadých záležitostí a těm klíčovým nevěnují tolik energie. Pokud by tomu bylo naopak, potom by vláda mohla směřovat k jedničce na pomyslném vysvědčení. A nemusela by kvůli tomu celá skončit za mřížemi, jak s nadsázkou reagovala na udělenou trojku vicepremiérka Karolína Peake. 

Publikováno se svolením vydavatele.