Horní parlamentní komora nesouhlasila s tím, aby do křesla uvolněného Wagnerovou usedl předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček.

Většina senátorů nevnímala tohoto člověka jako osobu vhodnou pro výkon takto významné funkce. Mimo jiné se tím potvrdilo, že souhlas horní parlamentní komory s kandidátem, kterého navrhuje hlava státu, není pouhou formalitou. Václav Klaus nenarazil na odpor poprvé. Výběrem v horní parlamentní komoře v minulosti neprošli například Aleš Pejchal, Václav Pavlíček, nebo Vladimír Balaš. Pochopitelně, pokud by Václav Klaus neustále vybíral nevyhovující adepty, mohla by být ohrožena funkčnost Ústavního soudu. Klesl-li by počet soudců pod určitou hranici, potom by nemohl rozhodovat v plénu. Což mimo jiné znamená, že některé důležité případy by zůstaly bez verdiktu. K tomu má v současné situaci zatím daleko.

Do konce vypršení funkčního období prezidenta Václava Klause má skončit mandát ještě dalším dvěma soudcům. Když k tomu přidáme stále neobsazené křeslo po Elišce Wagnerové, mohl by Václav Klaus odcházet v momentu, kdy by u Ústavního soudu chyběli tři soudci. Pokud by ve stejném duchu pokračoval jeho nástupce, byl by to už závažný problém. Jen od léta příštího roku až do jeho konce vyprší mandát dalším sedmi soudcům včetně předsedy Pavla Rychetského. Pro zachování funkčnosti Ústavního soudu by bylo nutné, aby jejich nástupci byli vybráni a schváleni s patřičným předstihem. V případě náhrady za Elišku Wagnerovou se to nepodařilo.

Václav Klaus navíc není úspěšný ani v současné době. Místo Jana Sváčka nově navrhnul Zdeňka Koudelku. Tedy člověka spjatého se sociální demokracií. Vzhledem k její převaze v horní parlamentní komoře mohl spoléhat na to, že tentokrát uspěje. Jak ukázal výsledek hlasování v Senátu, není tomu tak. Zdeněk Koudelka se novým ústavním soudcem nestane. I když je k tomu třeba dodat slovo zatím. Hlavě státu nic nebrání v tom, aby ho znovu navrhla. Není však pravděpodobné, že by horní parlamentní komora změnila svůj názor. Jak ukazuje výsledek hlasování, v rozhodování řady senátorů za ČSSD nehrála důležitou roli stranická příslušnost.

Nad ní převýšily výhrady, které velmi přehledně shromáždila v tiskové zprávě Veřejnost proti korupci. Mimo jiné se v ní píše o Koudelkově působení ve funkci náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Bylo to v době, kdy vázlo vyšetřování nejzávažnějších kauz typu Mostecké uhelné, nájmu stíhaček Gripen, a podobně. Veřejnost proti korupci vyčítá Koudelkovi rovněž jeho postoj ke snaze prezidenta Václava Klause odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Koudelka považoval aktivitu hlavy státu za zákonnou. Naopak Ústavní soud shledal tento postup jako nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní. Zdeněk Koudelka podle Veřejnosti proti korupci podpořil postup Václava Klause při otálení s ratifikací mezinárodních smluv typu Lisabonské smlouvy a podobně. I v tomto případu je jeho pohled odlišný od rozhodnutí Ústavního soudu.

Také z těchto postojů může vyplývat obava, nakolik by Koudelka byl vstřícný k účelovému zacházení politiků se zákony a ústavou. Není proto divu, že si důvěru horní parlamentní komory nezískal. Rovněž není překvapivé, že právě tento typ si vybral Václav Klaus a Senátu ho do funkce ústavního soudce navrhnul. Přitom by pro něj neměl být problém vybrat uchazeče, který by v horní parlamentní komoře prošel. Kritéria nejsou mimořádně přísná. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Pochopitelně záleží na subjektivním výkladu, kdo a proč je či není bezúhonný občan vhodný pro výkon zmiňované funkce. Nejenom z odmítnutí Zdeňka Koudelky vyplývá, že se pohled Václava Klause a většiny senátorů v mnoha případech liší. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.