Nejnovější zájem o právě tento typ cenných papírů mezi občany v České republice může naznačovat, že veřejnost je sice nespokojena s fungováním politické scény v zemi, ale zároveň tento stav nepovažuje za natolik katastrofální, aby mohl ohrozit zmiňovanou investici.

Takovýto názor může být podepřen i relativně příznivými čísly, která se týkají poměru státního dluhu k hrubému domácímu produktu. Ten se pohybuje kolem čtyřiceti procent, což je hluboko pod průměrem Evropské unie. Rovněž v očích zahraničních investorů je na tom Česká republika relativně dobře. Proto si může půjčovat za výhodných podmínek. V této souvislosti se dokonce hovoří o historických minimech. Znamená to, že stát nemusí nabízet příliš vysoké úroky, které zatěžují rozpočet dalšími miliardovými výdaji. K nim dochází v době, kdy nastává splatnost dluhopisů, nebo výnosů z nich.

Ministr financí je tak v pozici, kdy nemá problém si půjčit na financování státního dluhu. Závidět mu mohou kolegové například z Řecka, Irska, Španělska, nebo z Portugalska. A nejde pouze o výši úroků, které oni museli zahraničním investorům nabízet. Jedná se rovněž o možnost obrátit se na domácnosti. Ve zmiňovaných zemích nebyly jejich úspory dostatečně velké, nebo lidé byli spíše zadluženi, takže neměli možnost ani chuť si případné dluhopisy kupovat. Česká republika není zároveň ani v pozici Japonska. Tam se státní dluh vůči hrubému domácímu produktu pohybuje kolem hranice dvou set procent. Přesto země není bezprostředně ohrožena bankrotem. Může se polehnout na vlastní občany a firmy a na jejich relativně velké úspory. Zjednodušeně řečeno, pokud má vláda problém s financováním dluhu, řeší ho v rámci země.

Český ministr financí si rovněž může bez problémů půjčit přímo v tuzemsku, a to nejen od finančních institucí , ale také od občanů. Ti mají podle dostupných údajů na různých typech peněžních účtů více než jeden a půl bilionu korun. Teoreticky by tak domácnosti mohly pokrýt zhruba celý státní dluh. Nakolik jsou to ochotny prakticky učinit, si už před rokem otestoval ministr financí. Tehdy byl úpis dluhopisů pro velký zájem předčasně ukončen. Totéž se opakovalo i po dvanácti měsících. Tentokrát by mělo jít o 31 miliard korun. Což je mimochodem suma, která odpovídá zhruba jedné třetině plánovaného schodku státního rozpočtu na příští rok. U pětiletých dluhopisů by člověk nyní mohl inkasovat na konci celého období z každé vložené tisícovky šedesát korun navíc. I v těch nejdivočejších scénářích budoucího vývoje si lze jen obtížně představit, že by vláda nebyla schopná dostát svým závazkům, takže by investor nevydělal zmiňované peníze a nedostal zpět ani původně vloženou částku.

Držení státních dluhopisů může přimět lidi k přemýšlení o tom, jakým způsobem ovlivňovat tuzemskou politiku, aby vláda rozumně hospodařila. Jinak mohou riskovat znehodnocení vlastní investice. Ta za normálních okolností představuje konzervativně uložené peníze.

Výnos z nich sice není závratný, ale odpovídá míře rizika. Zmiňované zhodnocení se projeví až v dlouhodobějším horizontu, ale mělo by být vyšší, než kdyby lidé nechali peníze ležet na běžném účtu v bance. Pochopitelně to nezáleží pouze na vývoji dané ekonomiky, ale také na inflaci. Pokud by výrazně vzrostla, tak by znehodnotila nejenom peníze ležící ladem na běžných účtech, ale i finance vložené právě do státních dluhopisů.

Proto jejich výhodnost bude moci být posouzena až v momentu, kdy bude jejich emise splacena a občané si přepočítají kolik na této investici skutečně vydělali. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele