Tentokrát to nejsou „důchodové pilíře“, které měly vyřešit všechno, ale „spravedlivé důchody“. Tady je třeba připomenout, že nezáleží na názvu, ale na obsahu a ten, jak je vidno z prohlášení ministryně práce a sociálních věcí, je stále ještě v oblacích, neboť avízovaná 40 členná struktura komise není zárukou, tak jak nebyly ani ty předešlé, že její představitele budou nositeli tolik potřebné lidské moudrosti, která tento palčivý problém vyřeší.

Pojmenování příčin

Podstata nepříznivé demografické křivky spočívá ve stále menším počtu rodících se dětí. Tedy hlavním cílem státu by mělo být zabezpečení zvýšené porodnosti a z ní vyplývající automatické přirozené a hlavně přímé financování stárnoucí populace. Ponecháme-li stranou všechna současná řešení, která spočívají buď v přerozdělování vybraných finančních prostředků z jiných oblastí dle složitých a matoucích výpočtů za pomoci mnoha daňových nástrojů nebo posouvání hranice odchodu do důchodu až k 73 létům, která sama o sobě nejsou schopna nikdy odstranit příčinu současného negativního stavu a pokusíme-li se o pohled na danou oblast ryze selským rozumem, otevírá se před námi jednoduché řešení cestou přirozeného poznání obyčejné lidské reprodukce.

Při pohledu na historii fungování lidského společenství je třeba si otevřeně přiznat, že, co do vlastní reprodukce, tedy porodnosti, byli naši předci na podstatně vyšší úrovni a na základě těchto prostých, staletími osvědčených přirozených lidských principů, neměli problém s uživením svých stárnoucích rodičů.

Tento problém, za kterým se skrývají hlavní nedostatky důchodového systému, je řešitelný zase jen přirozeným nastartováním dostatečného populačního boomu. Je to tak jednoduché, jak jednoduchá je i sama přirozená živočišná reprodukce.

Zde je zcela prosté řešení:

Pokud rodiče vychovají svědomité a pracovité potomky, do jejichž výchovy vložili nemalé rodičovské úsilí a finanční prostředky, potom ve chvíli, kdy potomstvo dospěje a začne samo vydělávat, bude vyčleněna část z jejich příjmů, kterou budou ukládat na speciální konto svých rodičů, a ti z něj ve stáří budou čerpat potřebný naspořený a stále přitékající kapitál. Počet pracujících dětí a výše jejich příjmu bude přímo ovlivňovat výši jejich starobního důchodu. Čím více dětí rodiče zodpovědně vychovají, tím bude jejich důchod vyšší a rodič, samozřejmě i za svého chtěného přispění, bude moci jít do důchodu třeba i v padesáti. Tento přirozený proces se dá popsat takto: za dobře odvedenou svědomitou práci při výchově svých potomků budou rodiče po zásluze odměněni, respektive bude jim „vrácena“ rodičovská péče, a to ve formě péče jejich dětí o své rodiče. Toto přirozené a velice zodpovědné financování stárnoucích rodičů bude mít v rámci rodiny, tedy i celého státu, významný pozitivní vliv, bude udržena stabilita morálních lidských vlastností v celkové populaci a dojde k upevnění tolik potřebných rodinných vazeb a posílení osobní vzájemné potřebnosti a zodpovědnosti. Je velmi důležité, aby tyto peníze nikdo nepřerozděloval a hlavně na nich nikdo neparazitoval. Například nepřirozená, až zcela zbytečná, státní přebujelá administrativa, nebo ještě hůř, nějaká pojišťovna, a už vůbec ne fondy. Prostě eliminovat všechny nežádoucí rizikové faktory. Přímé financování s menší mírou akumulace finančních prostředků, tedy takový systém, kde část platu by šla přímo od dětí k rodiči, bez dalšího nežádoucího vlivu státu a jiných subjektů, se jeví jako nejefektivnější, neboť nevyžaduje téměř žádnou administrativní státní obslužnost. Každý by mohl odejít do důchodu, kdy by sám uznal za vhodné, v návaznosti na množství naspořených financí z příjmu svých dětí a svého vlastního finančního podílu. Je asi každému jasné, že výchova a reprodukce potomstva by se začala ubírat tím správným směrem, neboť nenarozený nebo nevychovaný potomek, který nepracuje, nepřinese svému rodiči v oblasti zabezpečení ve stáří nic a tudíž rodič ani nebude moci odejít do zaslouženého důchodu třeba už v padesáti letech, ale opravdu bude pracovat až do 73 let. Nastřádané prostředky by byly stále majetkem rodiny a mohli by s nimi nakládat jen její členové, nikoli stát a také žádný nesmyslný penzijní fond. Občan by tak převzal plnou zodpovědnost za výši a rozsah svého důchodu a nemohlo by se stát, že by někdo mohl být nespokojen s jeho výší, neboť vše by podléhalo jen jeho schopnostem a celoživotnímu přičinění.