Jenže, tentokráte platí spíše jiná pravda, a sice ta, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Píše se totiž rok 2013 a realita naší společnosti je výrazně jiná, než tomu bylo před 15 ti lety.

Tato dnešní emotivní póza je produktem pragmatické úvahy. Konkrétní podoba amnestie je totiž v racionální podobě neobhajitelná a nezdůvodnitelná. Tudíž je třeba vášní většinové společnosti využít ve svůj prospěch, tím, že se to označí za organizované spiknutí vůči odcházející hlavě státu. Na vině jsou blíže nespecifikovaní spiklenci a zmanipulovaná média. Ostatně jako vždy, když se něco poněkud nepovede. I to chilské pero dokázali nafouknout a udělat z něj aféru. Opravdu, ale opravdu zlá, falešná, prázdná a nepřejícná slovíčka.

Bylo by tedy lépe udržet reakci na amnestii pouze v racionální podobě a neskočit odcházející hlavě státu na jím připravený scénář. Bylo by vhodné klást ty otázky, na něž nebylo odpovězeno. Rozsah a způsob provedení amnestie odcházející hlavy státu de facto podkopává samotné základy právního státu a je otevřenou výzvou k právnímu nihilismu.

Proč nestačil slovenský model? Ten se týká jen skutečně bagatelních a neúmyslných trestných činů a zasáhl jen několik set případů.

Kteří lidé amnestii a její konkrétní znění připravovali? Mohla by odcházející hlava státu zveřejnit jména svých právních a legislativních poradců?

Máme očekávat ještě nějaká další překvapení v posledních udělených milostech?

Proč o amnestii nejednala vláda jako celek? Kontrasignace je odpovědností celé vlády a nejen jejího premiéra.

Jak byly připraveny obce a dotčené státní instituce na tisíce propuštěných vězňů? A to navíc uprostřed zimy.

Kdo ponese odpovědnost za požadované náhrady a újmy, jak ze strany (zdánlivě paradoxně) amnestovaných (v případech neuzavřených trestních kauz), tak především jejich obětí, tedy poškozených?

V nedávné minulosti se záhadné kauzy rozsáhlých hospodářských deliktů neřešily vůbec anebo se po čase odkládaly. Přispívala k tomu politizace orgánu činných v trestním řízení, ale i přímé a nepřímé ovlivňování justice. A ve svém důsledku to často vedlo k paralyzování přirozených obraných a kontrolních mechanismů státu. Poslední krok odcházející hlavy státu navázal na tyto neblahé tendence pouze jiným způsobem. Motiv je pravděpodobně stejný. Mimo jiné i strach z důkladné analýzy uplynulého dvacetiletí. Právě proto byla použita tato přeexponovaná reakce.

Nejhorší ze všech možných produktů správy země je mix šlendriánu a zištného zlého úmyslu. Výsledkem je pak ďábelský koktejl, který je nucena platit a konzumovat celá společnost. V zemi, v níž je dlouhodobě pěstováno selektivní právo pro vyvolené v modelu iluzorní fasádní demokracie se produkuje ďábelských koktejlů neúměrné množství, které má trvale devastující účinky. Mlčení, pasivita a volba tzv. menšího zla je bohužel také forma spoluviny.