Například velice pozoruhodný je spor o nová pravidla Evropské měnové unie. Čechů se to příliš netýká, protože nemají euro a jen největší eurooptimisté si mohou myslet, že ke společně měně přistoupíme v roce 2016, kdy je první teoreticky možný termín.

Přesto vládní strany ODS a Věci veřejné prosazují referendum, kterým by Češi museli schválit nová ekonomická pravidla pro členy eurozóny, přesto se proti tom,u jejich koaliční partner TOP 09 ostře vymezuje. Protože referendum o vstupu do eurozóny odmítá i opoziční sociální demokracie, tak se skoro zdá, že se kvůli události, kterou jde čekat nejdříve za pět let, kácí současná vláda.

Dalším pozoruhodným momentem současné politiky jsou obavy o čerpání eurodotací. Evropská komise je nechce vyplácet, protože má obavy, že se peníze v Česku ztrácejí bez užitku. Proto jezdí nejvyšší státní úředníci do Bruselu a snaží se své evropské kolegy přesvědčit, že jsme dost odpovědní na to, aby nám byly nějaké evropské peníze svěřeny.

Obě události spolu souvisí, a to nejen tím, že se týkají Evropské unie. Problémy s čerpáním dotací nejsou českou specialitou a obdobné potíže mají také Italové a Španělé. Za jednoho z nejlepších expertů na eurodotace platí v Česku Věra Jourová, někdejší náměstkyně ministra pro místní rozvoj. Zabývá se mimo jiné čerpáním dotací v Rumunsku, a může tedy Čechy srovnávat s Rumuny.

Zdejší poměry jsou podle Věry Jourové v jednom rozměru lepší. Neprůhledné čerpání dotací, zmanipulované zakázky a obohacování veřejných činitelů – to všechno mají obě zmíněné země společné. Je tu však klíčový rozdíl. Rumunským elitám je prý do značné míry lhostejné, jestli jejich chováním vznikne nějaké škoda celé společnosti. To se může stát při čerpání evropských dotací velmi snadno. Nějaký podvodník ve vyšší funkci utratí polovinu dotace za pochybný projekt a druhou polovinu si prostě nechá v kapse. Pokud Evropská komise takový podvod odhalí, neproplatí ani euro a ztrátu uhradí daňoví poplatníci. Zmíněnému podvodníkovi a jeho spojencům ve státní správě to je ovšem jedno, protože oni sami se obohatili.

V Česku prý tento model naprosté nezodpovědnosti prý ještě neplatí. Na každém ministerstvu se ještě najdou lidé, kteří ve chvíli, kdy se zdá být všechno včetně dotací ztraceno, začnou hledat nějaké řešení, které by velkým škodám pro státní pokladnu zabránilo.

Je to svým způsobem optimistický pohled na Českou republiku, člověk se ale ptá, kde bere exnáměstkyně Jourová svou jistotu. Nejde přece vyloučit, že se zmíněné pravidlo odpovědnosti přestává dodržovat, nejdříve třeba jen na některých úřadech, posléze ale v celé veřejné správě. Nakonec zástupci českých ministerstev nedokážou přesvědčit Evropskou komisi o tom, že jsou opravdu dostatečně zodpovědní.

Nejde tedy vyloučit, že se dnes v Česku rozhoduje o charakteru společnosti vůbec a veřejné správy zvlášť. Třeba se už v některých úřadech přestali úplně starat o společný zájem a sledují jen své soukromé zájmy. Třeba se to představitelům jiných úřadů nelíbí a chtějí udržet kvalitu rozhodování aspoň na současné úrovni. Z toho pak může vzniknout napětí, které se zrcadlí v tvářích politiků a které se ventiluje v náhodných konfliktech.

Spor o referendum, při kterém by měli občané rozhodovat o vstupu do eurozóny, může symbolizovat zmíněný konflikt. Nečasova vláda následovala při sepisování zákona o referendu příklad britské konzervativní vlády. Konzervativci obvykle přímou demokracii odmítají, tentokrát by ji však chtěli využít jako součást barikády proti dalšímu sjednocování Evropy, konkrétně proti novým fiskálním a rozpočtovým pravidlům.

Argument proti referendům ovšem zní jasně: při složitém rozhodování například o veřejných financích se politik nemá ptát běžných občanů, ale spíše odborníků. Při referendu dostávají prostor populisté, kteří mohou prosadit naprosté nesmysly. Politici si však v každém případě umyjí ruce a zřeknou se jakékoli odpovědnosti.

Snaha ODS a Věcí veřejných o referendum proto vypadá jako odklon od odpovědnosti za veřejnou správu. Záležitost s eurem nějak dopadne a my předáme prostřednictvím referenda odpovědnost běžným občanům.

Tento myšlenkový postup připomíná absolutní neodpovědnost při čerpání evropských dotací. My peníze nějak vyčerpáme, může říci nezodpovědný politik, ale pokud bude Evropa tak arogantní a peníze neproplatí, všechno uhradí daňový poplatník, tedy občan.

Dají se tedy čekat další konflikty, které vzniknou nad konkrétními případy zpravidla skandálního charakteru. Neustanou do té doby, než se vládní koalice či politická scéna vůbec nastaví na společnou úroveň odpovědnosti za veřejné záležitosti a finance. Těžko dnes říct, na jaké úrovni odpovědnosti se reprezentanti českého státu nakonec dohodnou.  

Publikováno se svolením vydavatele.