Když se sněmovna rozpouští, tak je jisté, že neuspěla. Příběh neúspěchu šesté české sněmovny je přitom mimořádný. V červnu v roce 2010 těsně po volbách přece všechno vypadalo úplně jinak. Proti všem předpovědím sestavovala vládu opět ODS, která mohla využít služby dvou nových pravicových stran a sestavit vládu s mohutnou většinou 118 hlasů. Dostala tak možnost zopakovat úspěšné reformy Slovenské demokratické a křesťanské unie, která po volbách v roce 2002 znovu získala funkci premiéra a poté dokončila odvážné liberální reformy. Byly zřejmě nejúspěšnější ve východní Evropě a nastartovaly Slovensko k dvoucifernému hospodářskému růstu.  

Pravicová většina v české sněmovně se pustila stejným směrem, úspěšné tažení slovenských kolegů však zopakovat nedokázala. Do ambiciózních daňových, sociálních a ekonomických reforem se totiž pustila v nepravou chvíli. Škrtat sociální dávky a daně se může vyplatit v období růstu, který měla k dispozici po roce 2002 slovenská vláda. V období krize tato strategie nevychází a vede k prohloubení potíží.  

Kdyby chtěli poslanci zpytovat svědomí, pak by se měli zamyslet nad tím, proč tak bezmyšlenkovitě následovali slovenský vzor, který se pro Českou republiku o osm let později očividně nehodil.  

Ambiciózní plány pravicové sněmovny vzaly za své někdy v druhé polovině roku 2011. Tehdy ještě dokázala schválit tzv. malou penzijní reformu, která zajistila pro státní důchody stabilitu na příštích padesát let. Tehdy ještě všechno běželo podle pravidel, kdy kvalitní ministerští úředníci předložili bezchybný návrh zákona, který nastavil přísněji, přesto odpovědně sazby penzí do příštích let, a kdy poslanci nepopulární zákon rovněž odpovědně odhlasovali.  

Problém pravice ve sněmovně byl však v tom, že měla většinu dost velkou na to, aby prosadila cokoli. Umožnila také stranickým lídrům provádět bez jakéhokoli ohledu personální čistky na ministerstvech. Od léta 2011 začaly z ministerstev chodit nekvalitní normy. Poslanci klidně odhlasovali zcela nesmyslné zákony, které nesly nálepku, že jsou liberální, přitom mohli předem vidět, že například reforma pracovních úřadů, zavedení sKaret, zavedení druhého penzijního pilíře a zvláště neustále změny daňových zákonů jsou úplně nesmyslné a že Česku uškodí.  

Když začala země podle špatných zákonů fungovat, tak všichni zjistili, jak jsou vláda a sněmovna nekompetentní. Pravicová většina tedy skončila v důsledku toho, že byla příliš silná.  

Její dílčí rozpad na jaře 2012 už byl počátkem agónie, která trvala ještě rok.  

Bylo by předčasné tvrdit, že šestá česká sněmovna může posloužit za příklad, jak definitivně zkrachovala liberální politika, která dominovala po pádu komunismu. O tom, že jsme byli svědky jejího zásadního selhání, ale nemůže být sporu.