Nevím, zda obdobné pravidlo platí i pro měnu, pakliže bychom někomu hodili do divoké řeky jeho peněženky či platební karty, nicméně i vztah k národní měně je nejen ryze ekonomicky pragmatický, ale bylo a je v tom nepochybně i hodně emocí. Tak jak Britové milují libru, Maďaři svůj forint, Češi a zejména Češky (dodávám rozšafněji) milují koruny. Ne, že ne, jak se nám snaží namluvit mnozí teflonoví nemastní neslaní euro-politici.

Připomeňme mladším čtenářům, že ČR nebyla členem EU od první či druhé světové války, či dokonce od  válek napoleonských, ale jejím až/už (záleží na úhlu pohledu) od roku 2004.

Mnozí euro-nadšenci se nám snaží v mediích namluvit, že máme jasnou povinnost přijmout euro. Svoji argumentaci opírají zejména o skutečnost, že jsme se k tomu údajně zavázali (navíc nezrušitelně)  v rámci přijetí Smlouvy o přistoupení k EU z roku 2003.

Dodejme, že citovaná smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v řecké metropoli tedy v Aténách za účasti tehdejšího nepřímo voleného prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD). Smlouva byla dále mj. ratifikována národními parlamenty patnácti „starších“ členských zemí.

V Česku proběhlo přístupové referendum v červnu  2003. Pro schválení přístupového paktu se vyslovilo 77,3 % hlasujících občanů . Volební účast byla 55,2 % z oprávněných voličů. Z čehož matematicky mj. plyne, že většina Čechů, Romů a Moravanů se aktivně nevyslovila pro vstup do EU. Avšak pro objektivitu nutno dodat, že se ani většina občanů ČR aktivně nevyslovila proti (!) našemu  vstupu. Společnost byla zčásti rozpolcená a zčásti lhostejná či nerozhodná již tehdy. ČR prostě nikdy nebyla rájem „euro-hujerů“. Nechám na úvaze čtenářů, zda je to dobře či špatně.

Položme si klíčovou otázku této glosy - Musíme skutečně přijmout Euro? Aby bylo jasno, autor komentáře nyní nehodnotí ekonomické aspekty (ne)přijetí, ale zda máme povinnost ho opravdu přijmout, jelikož to plyne z citované přístupové Smlouvy z roku 2003, jak je nám leckdy tvrzeno.

Věc je komplikovanější, než se na první pohled zdá.

Právníci i studenti právnických fakult ví, že pramenem mezinárodního práva je mj. i obyčej. Vím, právním  laikům, to zní jako ze středověku, ale je tomu opravdu tak, i v 21. století. Mezinárodně-právní obyčej má dokonce právní sílu de facto stejnou jako samotný pakt či smlouva.

K věci se výstižně vyjádřil v odborném tisku i advokát a dlouholetý VŠ pedagog Zdeněk Koudelka[1]: Pokud je něco sjednáno, ale praxe smluvních stran je jiná, faktický stav a plynutí času vede ke vzniku obyčeje. Protože náš závazek přijmout euro smluvně vznikl v roce 2003, ale žádná ze stran smlouvy závazek nevymáhala a nebyl realizován, plynutí času tento závazek oslabuje, až se právním obyčejem upraví věc jinak. (konec citace).

O skutečnosti , že uplynulo od roku 2003 mnoho vody v Rýnu, Dunaji, Labi  i ve Vltavě není snad nutné nikoho rozumného zbytečně přesvědčovat, nota bene i poměry v Eurozóně se hodně ale opravdu podstatně změnily – např. o obrovských dluzích Řecka a dalších „jižních“ (ne)řádných euro-hospodářů se stranám uzavírajícím zmiňovanou smlouvu tehdy ani nesnilo.
Podtrženo a sečteno, nemáme povinnost přijmout euro, dnes ani později. Je zcela na našem rozhodnutí, kdy a zda vůbec tak musíme učinit. 

Petr Kolman, právník a publicista

[1] Konkrétně to bylo publikováno v odbor. časopise Právo a bezpečnost 3/2017, VŠKE Brno, s.4-5