A smutná jistota zániku se netýká jenom světa nejhrubší hmoty, kterou vidíme, ale také celého obrovského světa hmoty jemnější, kterou sice nevidíme, ale do které odcházejí naše duše po smrti, čili po odložení fyzického těla. Také tato jemnější hmotnost, takzvaná jemnohmotnost, podléhá zániku úplně stejně, jako všechno ostatní, co je hmotné.

No a v tomto obrovském, ale konečném světě hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, se pohybují lidští jedinci prostřednictvím své svobodné vůle. Na základě svobodné vůle se rozhodují, kam povedou jejich životní cesty. Rozhodují, jaké hodnoty budou preferovat a co bude pro ně prioritní. Na základě své svobodné vůle si formují postoje k jiným a vytvářejí si vlastní životní filozofii.

Takovýmto způsobem jednají lidé nejen ve světě hrubohmotnosti, ale také ve světě jemnohmotnosti, kam odcházejí po své fyzické smrti. Také tam určuje jejich další směřování jedině jejich vlastní svobodná vůle. A pak se zase znovu rodí do hmotného světa, a takto to pokračuje stále dokola. Pořád dokola, ale ne donekonečna, protože žijeme v univerzu, které je konečné.

Kdyby však existovalo jedině toto konečné univerzum, s jeho konečnou hrubohmotnou a konečnou jemnohmotnou částí znamenalo by to, že naše bytí by bylo časově vymezeno pouze jeho trváním. Znamenalo by to, že s nevyhnutelným zánikem našeho univerza by v něm musely zároveň zaniknout také miliony lidských bytostí, které se v něm nacházejí.

Všichni lidé by však měli vědět, že jejich bytí není vůbec podmíněno nezbytným zánikem univerza. Měli by vědět, že jsou právě prostřednictvím své svobodné vůle schopni vymanit se z pomíjivosti univerza, a tak uniknout svému rozkladu v něm. Měli by vědět, že nad pomíjivostí hrubohmotné a jemnohmotné části stvoření se nachází věčná a nepomíjivá říše Ducha. A právě k ní by měl začít člověk, nacházející se ať už v hrubohmotné, nebo jemnohmotné části univerza, směřovat kormidlo své svobodné vůle pokud chce, aby se zachránil a unikl nevyhnutelnému zániku hmotného světa.