Ptám se, co se stalo, že nový homo kovidus ovládl celý náš svět. Vytváří naprosto katastrofický pohled na všechno dění. Současnost je toho truchlivým obrazem. Někteří odborníci a mnozí politici se nám snaží vnutit jakousi přicházející apokalypsu, kdy hynou lidé po statisících každým okamžikem, bez varování a výstrahy, kdy pouhý pohled na jiného člověka znamená hrůznou nákazu a přináší smrtelné křeče. Na ulicích budou stát mrazáky na mrtvoly, které nestačíme svážet do hromadných hrobů, dojde ke kolapsům krematorií, nastane nedostatek rakví a mrtvé budeme pohřbívat v pytlích. Smutným důsledkem této hygienické hysterie a teatrálnosti jsou zavřené ordinace a nemocnice všem, kteří mají jiná onemocnění. Nejsou ti mrtví právě ti, kterým je lékařská péče odpírána?

Samozřejmě nikdo nepopírá, že kovid 19 není nemoc, že to není nebezpečná nemoc, že se s ní – a někdy i na ni – nedá zemřít. Vadí mi jen to, že celá činnost země se zaměřuje na dramatickou vizi vymření obyvatelstva na kovid a proto je jediným cílem a smyslem existence a konání výhradně přežití. Přežití nákazy virem, který je jedním ze statisíců. A mezitím, co se dohadujeme o rouškách, respirátorech, dezinfekcích, očkování, přeočkování dalším doočkování, lockdownech a podobných maxiproblémech, dějí se i jiné věci. Děti se neučí, věci se nevyrábějí, energie se nedostává, potraviny a jiné věci zdražují, nemocní se neléčí, lidé se nescházejí, nemluví spolu. I ta nejtěsnější rodinná pouta se rozpadají. Existuje někdo, kdo by měl nějaké řešení, vizi? Pokud ano, stává se terčem odsudků, pomluv, posměšků.

Nedokážu si představit, co se bude dít, až zjistíme, že král je nahý. A abych pravdu řekl, mám z toho okamžiku docela obavy. Je tedy jediná cesta – začít prostě žít opatrně, ale normálně, naučit se žít s rizikem. A je jen na nás, zda na této cestě ke svobodě budou svítit ještě žárovky nebo už jen louče.

Petr Mrázek