Když srovnáváme nějaké činnosti, pak je obvykle i hodnotíme a volíme mezi nimi. Pan Schneider ve svém článku srovnává hasiče a vojáky. Aby svým úvahám dodal patřičné údernosti, učinil základním měřítkem smrt. Smrt vojáků v Afghánistánu a smrt hasiče u obce Libivá. Hledá zde rozdíly, které podle mne neexistují. Všichni zemřeli při plnění svých povinností. Všichni si dobrovolně zvolili povolání, která ze své podstaty vyžadují vysokou profesionalitu, tvrdou práci v nebezpečném prostředí, tuhou disciplínu i bleskové samostatné rozhodování a především představují vysoké riziko újmy na zdraví i smrti. Všem jim patří naše hluboká úcta, všem jim patří náš vděk. A v případech, které „použil“ pan Schneider, patří zemřelým také poslední rozloučení, takové, jaké je v těchto sborech zvykem a dodávám, že dobrým zvykem. Nazvat projevy úcty, kterou armáda svým lidem projevila (podotýkám, že v souladu s přáním pozůstalých) spektakulárními se mi jeví přinejmenším zcestné. A vzít si smrt těchto čtyř hrdinů za východisko k úvahám o zbytečnosti obrany vlasti a nesmyslnosti spojeneckých závazků, to mi připadá poměrně dost nechutné.

Pan Schneider rozděluje typy společností podle tezí Ericha Fromma na biofilní a nekrofilní. Fromm, jako typický myslitel vycházející z marxismu, což determinuje racionalitu této úvahy, tvrdí, že nekrofilní (a tedy podle p. Schneidera ta naše) společnost hledá a nalézá stále nové nepřátele. K tomu přidává nářek paní Scilly Elworthyové, která tvrdí, že je obscénní, kolik utrácíme za zbraně. Za toto tvrzení byla dokonce nominována na Nobelovu cenu míru (zařadila by se tak důstojně po bok Jásira Arafata). Možná měli její tezi znát občané Guerniky nebo Coventry, a kdyby se tím řídil W. Churchill, asi by mapa Evropy vypadala trošku jinak.

Pan Schneider zredukoval poměr k armádě, tedy ke schopnosti a ochotě státu bránit svou zemi, na konstatování, že je hanebné na tohle dávat peníze a že bychom je měli dát záchrannému systému. Já ani na vteřinu nepochybuji o smyslu a významu záchranného systému. Je charakteristickým rysem naší civilizace, a je to tak správné, že člověku v nouzi jdeme pomáhat bez ohledu na vlastní bezpečí a přitom se neptáme, jak se do té šlamastyky dostal. Považuji za naprosto samozřejmé, že tento systém vedle pořádných lidí vyžaduje také nějaké peníze, ale za ty zachráněné životy to stojí. Stavět tento systém do protikladu s obranou země, tedy především armádou, to je čirá populistická demagogie.

Vůbec nechápu, proč snahy o sebeobranu a o plnění spojeneckých závazků pana Schneidera tak popouzí. Pokud budeme slepě a tupě věřit, že bránit svůj život, život své rodiny, existenci své obce a státu je zbytečné, pokud budeme na armádu, která je hlavním nástrojem této obrany, pohlížet očima hrdinů Haškových, Švandrlíkových či Škvoreckého, pak je to tragédie. Nechceme-li pochopit, že dnešní válka nevypadá jako střet stovek tanků a tisíců pěšáků, že má jiné formy, jiný průběh a především že právě probíhá, pak jsme určeni k zániku, jde o pomalou (snad) a bolestnou (jistě) sebevraždu.

Jsme dědicové systému, země, morálky, odkazu našich předků. Troufám si tvrdit, že to vše není naprosto ideální, ale je to to jediné, co máme. Když se podívám do minulosti své rodiny, pak vidím nepřetržitou řadu sedláků, kovářů, tkalců, zedníků a dalších řemesel až do 16. století. Oni tuto zem obdělávali a vzdělávali a bránili i za cenu vlastních životů. Obávám se, že tento poklad, který nám byl svěřen, již nejsme ani ochotni, ani schopni hájit. Nemáme špetku odvahy a hrdosti svých předků a klidně si svou zemi necháme ukrást.

Ale abych se vrátil k meritu věci. Já chápu integrovaný záchranný systém a obranu státu jako dvě strany téže mince. Vždy jde o jedno - chránit občana, jeho zdraví, život, majetek, prostor před nebezpečím zvenku i zevnitř. Pokud to někdo zamítá, pak mu chybí pocit sounáležitosti k této zemi, jejím obyvatelům, naší civilizaci. Relativizace těchto hodnot je cesta do pekel.