On sám se nechal slyšet, že je záhodno poskytnout zbloudilým novou šanci, ale tomuto jeho vysvětlení skoro nikdo (anebo spíš vůbec nikdo) nevěří.  

U rozhodnutí vadí krom jiného i sama jeho nesrozumitelnost. Odtud pak různé snahy vysvětlit prezidentovo rozhodnutí alespoň zkusmo, hypoteticky. – Vysvětlení, které je vůči Václavu Klausovi nejméně přátelské, zní takto: odstupující hlava státu chce touto rozsáhlou amnestií „zamést stopy“. Chce prý ulevit korupčníkům, kteří svou trestnou činností využívali právě těch poměrů, které pomáhal nastolit (či dokonce nastolil) on, Václav Klaus.  

Toto příkré obvinění však má jistou slabinu. Takto koncipovaná amnestie nejen že žádné stopy „nezamete“, ale naopak nadělá ještě další. Už proto, že údajnou Klausovu toleranci vůči korupci ještě více zdůrazní.  

Mnohem pravděpodobnější mi připadá vysvětlení, že jde o „gesto odstupujícího prezidenta na rozloučenou“. Takový výklad si ovšem žádá podrobnější úvahu o tom, jaký význam Václav Klaus přisuzoval sám sobě a svému působení v české společnosti – a jak v ní reálně působil. Tedy úvahu, která by vlastně měla zahrnout téměř čtvrtstoletí našich nejnovějších dějin. S touto epochou spojil Václav Klaus svůj život a zapsal se do ní výrazněji než kterýkoli z našich politiků. Pokud bychom chtěli znázornit jeho působení a vliv (včetně ohlasu veřejnosti) křivkou, vyjádřila by poměrně strmý počáteční vzestup, řadu let by se udržela na svém maximu, a poté by následoval postupný, ale neodvratný sestup.  

Ten počáteční vzestup si musel Václav Klaus pracně vybojovat. Musel čelit konkurujícímu charismatu Václava Havla, což se mu posléze podařilo. I veřejnost vnímala vztah těch dvou jako konfliktní, jako spor „idealistického“ Havla s „realistickým“ Klausem a posléze se přiklonila k druhému. A ten zaznamenával další úspěchy. Přesvědčil nově vznikající elity o přednostech svého pojetí transformace, urychlil vznik politických stran a zasloužil se o pokojné rozdělení státu. Zjednával si přízeň i kouzlem své osobnosti. Dezorientovaná veřejnost se ráda ztotožnila s někým, kdo imponoval sebevědomím a věděl si se vším rady.  

Veřejnost včetně žurnalistické obce si dlouho nevšímala, že tento sebevědomý chlapík odbývá své oponenty s despektem, že je prostě ješitný a trpí pozoruhodným nedostatkem autokritiky. Dlouho přehlížela, že reálný běh věcí nesleduje jeho prognózy, že lidé a skupiny, na které sázel, se pak chovali jinak, dokonce ke škodě společnosti. Jeho neschopnost přiznat si nezdar dlouho mátla. I jeho vlastní stranu, která mu byla dlouho spolehlivou oporou. V jeho ODS zvolna houstlo napětí mezi těmi, kdo si nesměle uvědomovali problematičnost jeho vůdcovství, a stoupenci korupčních praktik, které se Václav Klaus rozhodl nevnímat. Zareagoval gestem, které bychom si měli připomenout: rozklíženou stranu teatrálně opustil. Ta se přesto od jeho vlivu dodnes neemancipovala.  

Praktické kroky i výroky, které činil už z pozice hlavy státu, svědčily o jeho odtrženosti od reality a vedly k postupné erozi jeho autority, neboť vzrůstalo podezření, že tento muž je zemi spíše na obtíž. Václav Klaus to cítí a je to na něm znát. Jeho gestika se snaží zdůraznit majestát hlavy státu, ale jeho tvář jakoby zkameněla a pohled se stal číhavým. Napadá mě: nejsou toto projevy zahořklé nevole zneuznaného génia? - Nu, a nyní jsme u samého závěru jeho politické dráhy, kterou pokládám za spíše tragickou.  

Vladimír Mečiar zakončil, jak známo, svou hvězdnou kariéru lidovou písničkou. Toho je Václav Klaus dalek, uchystal rozlučku v jiném stylu. Svou stranu, která se mu vymkla z rukou, potrestal tím, že z ní okázale vystoupil. Nyní, když jeho prezidentský mandát končí, trestá neuznalou českou společnost tím, že jí dává „ťafku“ v rámci možností, které mu zbývají. Aby bylo naposledy „po jeho“. Zaskočil českou společnost amnestií, která zpochybňuje principy práva a spravedlnosti a z řady poškozených činí bezbranné oběti korupce. Do významných funkcí chce navrhnout kontroverzní osoby a hodlá udělit ještě nějaké milosti. Zasévá tím zdroje společenské frustrace a možná i závažných problémů.  

Tak tomu tedy rozumím. Že by to bylo jinak? To by musel věrohodně vysvětlit sám Václav Klaus.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele